sobota 7. května 2011

Směšné lásky (Milan Kundera)



Milan Kundera je skoro hezčí než Jan Skácel. Jen skoro.


Místo a čas
Většinou Praha či malé vesnice v Čechách v 60. letech.

Fabule

Nikdo se nebude smát
Pan Záturecký touží po recenzi své (špatné) publikace. Tu mu hlavní postava odpírá a postupně si žertem vymýšlí další a další výmluvy, které nakonec vyústí v řetězovou destrukci všeho - ztráta dívky i zaměstnání na univerzitě. Není to ale tragické a fatální, spíš směšné. A zas je tu ta dívka, s kterou se lze vyspat. 
Zlaté jablko věčné touhy
"Profesionální" balič se svým přítelem, který je rád v jeho stínu a vleku, sbírají erotická dobrodružství. Příběh zůstává ale na banální popisné úrovni vtipkujících lidových "filozofů".
Falešný autostop
On a ona si první den dovolené začnou hrát na stopařku a řidiče. Hra se jim ale vymkne a vše končí téměř znásilněním a rozchodem.
Symposion
Komorní hra několika osob při noční službě v nemocnici. Vztahy se splétají a znejasňují na pozadí úvah o sexu a sexuální touze. Nejasná otrava plynem sestry Alžběty, která byla diskusí dotčená, dává příběhu domnělý vrchol, když tento čin vyvolá iluzi lásky jejího mladého zachránce Flajšmana, ale vše se ještě s Kunderovskou truchlivou ironií dokončuje souloží doktora Havla s doktorkou.
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým
Bourání pomníku iluze o dávném milenci při setkání po letech. Ona tak ale shazuje pouta synova vydíraní, aby už nezůstala navždy v roli staré vdovy.
Dr. Havel po dvaceti letech
Casanova dává rady mladému dychtivému adeptovi, aby čtenář uviděl směšnost vztahů mezi muži a ženami na iluzích založených a iluzích naplněných. (Odkaz k Symposionu.)
Eduard a Bůh
Láska k Bohu, ke komunismu a k dívce. S nehezkou ředitelkou školy, která zničila vzdělání jeho bratrovi a která miluje komunismus, má Eduard sexuální styk, aby nepřišel o místo. Usiluje však o věřící dívku, která styk odmítá, ale jeho snaze nakonec neodolá. Eduard jí to nakonec vyčítá, ptá se - jak jsi mohla zradit Boha? Dívka odpovídá něco v tom smyslu, že s Bohem to není zas tak vážné a Eduard se s ní rozchází, protože tato dívčina "nevěra" mu vadí. Nakonec k Bohu nachází cestu sám; Bůh je pevný, Eduard se mu nemůže vykrucovat, takže tento vztah, tato láska se jeví jako nejtrvalejší, nejhodnotnější, nejopravdovější.
(To jsem stáhla tady a jen upravila, pardón.)
Syžet a kompozice
Směšné lásky jsou sbírkou sedmi povídek, které původně vyšly ve třech sešitových vydáních. Bylo jich deset, v knižní úpravě autor vybral ty nejlepší.

Jazykové a literární prostředky
Kundera je mistrem civilního, uměřeného jazyka, kterým dokáže charakterizovat své postavy. Baví ho nářečí, jazyk skrze ně studuje. Množstvím přímých řečí a dialogů pak povídkám udává spád. Zároveň ale dokáže precizními popisy nastolit obligátní šedestákovou nudu, horké ubíjející odpoledne a žhavý chodník, který sálá asfaltem. Používá různé vyprávěcí styly, většinou však postupuje chronologicky a vypravěčem je jedna osoba, která je v celé věci zainteresována. (Občas vypravěč jen přihlíží - ve Stopařce třeba.)

Téma a smysl
Je tu zas několik linek výkladu.
Za první bych vzala tu, která se zaobírá příčinností a zodpovědností za sebe a svoje konání. Stejnou linku najdeme i v Kunderově Žertu a konekonců i v Nesnesitelné lehkosti bytí, je to snad téma Kunderovi bytostné a nutné. Snaží se s ním vypořádat vždy skrze nějakou deformaci pevného řádu příčinností a následností - žert či náhodu, případně záměrnou lež.
Druhá linka, kterou však čtenář rozpozná dříve, je lidsky pudová, linka erotiky a sexu. Občas mám pocit, není-li Kundera takovým literárním Freudem, ne co se týče analýzy, spíš lidské motivace k činům a jejich charakteru.
Další rovinou je ta politická, kritická, která reflektuje (často skrze druhou linku) úpadek společnosti.
Kundera bývá označován a postmoderního autora a ačkoliv je těžké tento termín vymezit, chci s ním souhlasit. V mém podání nabývá významu "mnohovrstevnatosti", totiž; Kundera je autorem poměrně čitelným a jednoduchým, vtipným a narážejícím na běžné problémy a přitom dostatečně nemejnstrýmovým, abychom si mohli připadat intelektuálně (v prvním plánu), poté sarkasticky kritickým (ve druhém plánu) a nakonec i filosofickým, těžkým a občas i nesrozumitelným (ve třetím plánu). 


Autor a souvislosti

Milan Kundera sám o sobě prohlašuje, že je spisovatelem francouzským, od českých kořenů se snaží oprostit. V současnosti dokonce nemá ani české občanství (bylo mu odebráno, když v roce 1975 emigroval do Francie). To však nic nemění na faktu, že se narodil v Brně a jeho první literární díla byla psána v češtině. Je nutné podotknout, že Kundera začal psát brzy po komunistickém puči a jeho první díla se nesla ve značně pro komunistickém duchu (poesií oslavoval Fučíka). Studoval na FF MU (literatura), později na FAMU (režie, poté scénáristika). Později přednášel. Do roku 1970 byl členem komunistické strany.
Co se jeho další tvorby týče, psal i divadelní hry (Majitelé klíču, Jakub a jeho pán...), zprvu poezii, eseje a povídky (směšné lásky jsou souhrnem povídek).
Ještě stojí za zmínku, že v roce 2008 byla proti Kunderovi rozpoutána prapodivná kampaň, která stála na starých spisech StB. Podle důkazů, které přinesl Respekt, v padesátých letech Kundera udal zahraničního agenta, který měl přespat u nich na kolejích a dotyčný poté strávil 14 let ve vězení. Jedna strana tvrdí, že dokumenty jsou pravé a průkazné, jiní mluví o „náhodě“ – Kundera se mohl do zápisu dostat jako „jeden ze studentů“ a nemít s celou záležitostí nic společného. Kundera celou záležitost dementoval. Na jeho obranu sepsalo 11 světových spisovatelů prohlášení, ve kterém uvádí, že nemají důvod Kunderovi nevěřit a že incident považují za nechutný konstrukt. Mezi signatáři tohoto prohlášení byli – mimo jiné – Salman Rushdie, Orhan Pamuk či Gabriel García Marquéz.
Literární souputníci: Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Arnošt Lustig, Ivan Klíma, Eva Kantůrková, Jan Procházka...

(Fotka odsud.)

Žádné komentáře:

Okomentovat