je to dva roky, co mi tenhle slogan převrátil bytí naruby, co mě přikoval ke smrti stejně jako k životu a co mě přehoupl z jistoty a klidu do propasti, ve který není jistý nic a především je v ní člověk sám. vztekám se, že marním čas, že se má žít spokojeně a dobře, chodit do práceškoly a moc si nevymýšlet. druhým dechem ale odtuším: nebýt v takových sračkách, neznám hloubku, ze který lze psát. vím. ale je těžký to unést, zvlášť bez vlastní postele, bez nároku na vlastní existenci. další podzim, kdy je všude temno a hlucho. další podzim, ve kterym je člověk sám uprostřed světa, ve kterym nepomůže cigáro ani kafe ani kamarádi nebo bratři, podzim, kterej může bejt poslední stejně, jako kterejkoliv jinej.
a přesto lze zatnout zuby a každý ráno vyrazit s přesvědčením, že dneska bude dobře.
jestli taky máte podzimy, co nestojej za zlámanou grešli, držte se a kráčejte pevně a přímo. přinejmenším pak jdete. jdeme.
temno všude / hlucho všude / co to bude / co to bude //
