Jsem racek - a tak dál.
středa 28. prosince 2011
neděle 13. listopadu 2011
daleká cesta dál
Daleká cesta nekončí. Nevíte o cestě, která by vedla dál? Alenka zdraví a mává. I já.
čtvrtek 20. října 2011
Hordubal
Husa dnes. Inscenace roste a různí se. Ale je čím dál zřetelnější. RAdost. A apel na kulturní živly nesmí chybět, stejně jako nechýba před, v prostřed a po představení. Tedy:
tečka.
sobota 15. října 2011
Psychóza ve 4.48
(Velice dlouhé ticho.)
Vy přece
přátele máte.
(Dlouhé ticho.)
Máte
spoustu přátel.
Co svým
přátelům nabízíte, že vám jsou takovou oporou?
(Dlouhé ticho.)
Co svým
přátelům nabízíte, že vám jsou takovou oporou?
(Dlouhé ticho.)
Co
nabízíte?
(Ticho.)
Hadivadlo, premiéra 5. května 2010
autor: Sarah Kane, překlad: Jitka Sloupová,
režie a scéna: Filip Nuckolls, dramaturgie: Johana Součková,
hudba: Patrik Charvát
hrají: Petra Bučková, Simona Peková a Sára Venclovská
neděle 2. října 2011
nikdy nebylo./ nikdy neskončilo.
To léto mrazilo. / To léto nadávalo. / To léto klelo. / To léto zpívalo a tančilo. / To léto se válelo. / To léto se rozpínalo, rozpínalo. / To léto pršelo. / Pršelo a pršelo. / To léto nikdy neskončilo. / To léto nikdy nebylo. / To léto... / To léto ...
sobota 1. října 2011
tma/ světlo/ tma
Protože magický realismus má k surrealismu stejně blízko, jako tuhleto světlo k tuhleté tmě. Jedno otočení vypínačem. Jedna výhybka. Jeden knoflík. Cvak. Jan Švankmajer 1989.
Roba
Včera měla derniéru Gazdina Roba v režii Břetislava Rychlíka. Národní divadlo Brno. Po mnoha letech a na mnoho let. Večírek v Huse, debata s panem Uhdem. Džíny v prezidentské lóži. Scénografie Martina Černého a kostýmy Markéty Oslzlé. Umřel pan Dufek. Evušce umřela Kaťuška.
čtvrtek 29. září 2011
jen tak trochu být v tom
Surrealismus a žloutkové věnečky v misce. (V pořadí; Libor Fára - z cyklu Snídaně o půlnoci (1951), Mikuláš Medek - Imperialistická snídaně (1952).)
pondělí 12. září 2011
aby bylo čisto
Někdy má člověk náladu nalít si krkem do duše všechny saponáty světa. Že by to mohlo pomoct. A někdy to udělá - a nic, pořád je jaksi šedivě umolousanej.
sobota 3. září 2011
ustrnutí
Odmalička nevím, co to vlastně znamená. Ustrnulo jí srdce žalem. Strnout. Zastavit se, zpozornět. Smrt zpozorní naše životy, napsal jeden o smrti druhého. A přišlo to jako rána z nebe, jako ryzí věta. Ale uprostřed smrti teď je jasné, že zpozornění je to poslední, protože pozornosti bylo třeba dřív.
A ještě něco; jak - prosímvás - dokážete žít bez nebeské perspektivy?
neděle 21. srpna 2011
loučení ke svobodě
Každý to má jinak, někdo se s ní loučí a někdo se do ní vrhá. Pěkně po hlavě, bez rozmyslu a s náležitou nejistotou kdesi vzadu za očima, ale nejen tam. Taky jste se někdy stěhovali? Co se nesmí zapomenout?
sobota 20. srpna 2011
sade
Dneska tak, jako ta děvenka nahoře. Od rána poslouchání Ódy na radost, kterou se bratr naučil na klavír a co chvíli se musí ujišťovat, že ji ještě nezapomněl. A čtení eseje o sadistické literatuře od Václava Černého, o kterém si i moje babička myslí, že je to moudrý pán (což je dost co říct, neb Pitínského má za moderního blbce). Sadistické je pro Černého uvězněné v člověku - odsakralizované, bez (vzdálenější) budoucnosti, bez možnosti kamkoliv dál směřovat. A tak si říkám, jestli nejsem celá tak trochu sadistická. Jestli mé pendlování mezi postelí, kavárnou a knihou (respektive kavárnou a knihou v posteli) má nějaký smysl. A jestli se dá literatura povýšit na styl života. A jestli Bůh může někde mezi těmi slovy být, o čemž jsem tak usilovně předevčírem přesvědčovala kamarádku farářku.
Jestli jste neviděli Brookův film Marat-Sade, zkuste ho. Nebudete najednou v realitě, budou to takové milé prázdniny.
neděle 14. srpna 2011
člověk má dělat to, nač má sílu
Mít tak fotoaparát, zásobila bych vás i sebe sty a sty báječných obrazů. Leč fotoaparát není, pozřel jej žralok. Tedy telegraficky.
Obraz první, detail pokroucených zlatavých drátků na tmavě lakovaném stole. To jsem babičce rozmotala oplet vinných lahví. Drátky na bylinky, prý.
Obraz druhý, zátiší s lučními kytkami. Kytice v bílé sednici, na tmavém stole a s tmavou lavicí. Kýč jak bič, ale jak je tam dobře.
Obraz třetí, horký bylinkový čaj v půllitrovém hrnku, co "tu nechali němci, Lízinko" a za okny tma a v kamnech praskot.
Obraz čtvrtý, obraz staré smradlavé kozy, které pod nosem prodali kůzlata, maličkou na chov a mlíko, kozlíky na pekáč. U ní stojí starý námořník, vyměnil loď za holiny a hůl, o kterou se opírá po té hrůzné chemoterapii ve městě.
Obraz pátý, patnáctiletý. Lucie zubící se do objektivu s pusou od malin, v ruce hrnek, ze kterého se ty nasbírané maliny jen sypou, protože je tak těžké soustředit se na držení hrnku a zároveň koukat do objektivu. Patnáctiletá Lucie, která vypadá na osm, stejně jako všechny ostatní holky s trisomií jednadvacátého chromozomu.
Obraz šestý, obraz vlídně roztržitého stáří. Tolik toho odžily tyhle ruce a teď se snaží, zoufale se snaží dát vnučce plnou hrst ostružin a musí to být rychle, dokud se nerozsypou, dokud jsou ještě spolu.
Obraz sedmý je spíš nabídka. Dostala jsem červený zimní kabát, kousek nad kolena, kožený s kožešinovým límcem, lemy a rukávy, velikost tak 36-38 (máte-li malá ňadra). Je dovezený za totáče z Itálie a nádherně hřeje (teď taky smrdí od cigaret, ale visí na půdě, tak snad brzy vyčichne). Nejsem na jeho nošení dost odvážná a ani v prudkých brněnských zimách v něm do ulic nevyjdu, nabízím jej tedy vám. Fotky zatím nejsou, ale budou, budete-li chtít. Vyzkoušet či převzít možno v Praze a Brně.
Obraz osmý zahrnuje knihy. Dostojevského, Bibli, Kafku, II. svazek Balabánova Díla (Romány a novely), Prázdný prostor a Kosatíkovu monografii o Olze Havlové (vizte název). A vůbec je Kosatík moc dobrý. Příště je na řadě Ústně více, šestatřicátníci.
Obraz devátý, závěrečný, obraz spousty dětských tváří. Všude jsou teď pořád děti a já z toho mám radost a připadám si jak psice, které někdo ukradl štěňata. A děti nebudou, protože maminka říká, "až budeš mít titul, Bětuško." Taky to znáte? Taky máte v hlavě děti?
A co léto, taky se vám zdá, že pořád je a nikdy nekončí?
neděle 24. července 2011
to léto
Měla bych začít číst Šiktance. A porozumět Holanovi. A dočíst Brooka. A Idiota. Pokořit Bratry Karamazovy. Přečíst Stepního vlka a dopsat monology, dialogy a všechny resty. A s vědomím toho všeho jsem si nejdřív udělala prázdniny.
Týden na táboře skóroval dvěma pokácenými stromy, šesti uvařenými polívkami, vdolky, gulášem, milijónem rozradostněných bílých dětí a půlmilijónem rozradostněných cikáňat. Dále pěti ohni, čtyřmi slejváky, dvěma bouřkami a nespočtem promočených dětských bot sušících se všude kolem jílových kamen. Následující týden se nesl ve znamení ranních hrnků kakaa a neustálého věšení prádla. Děti se vrátily. Včera meruňky. Jedna marmeláda totiž už léto dělá. Zítra jedu zas pryč. Pět hodin vlakem s Matějem. K rybníkům a kozám. Do hor, do léta. A přeju vám, aby bylo dobře. Třeba roztřeseně, ale jistě letně.
pátek 1. července 2011
prázdný prostor
Konečně jsem si z knihovny přinesla Brookův The empty space. Je to prastará kniha s prastarým doslovem, který si naříká na nedostupnost Brookových filmů a zahraniční kultůry obecně. Taky si naříkám. Babička si k nám už šestnáct let vozí vlastní ručník. Nevím proč. Od září se můj nejoblíbenější předmět bude jmenovat Výklad biblických textů. Mamince bylo čtyřicet a dostala Pijoana, její intelektuální kariéra se utěšeně rozvíjí.
čtvrtek 30. června 2011
neděle 26. června 2011
Jonáš a ryba
Zaskočil mne. Je všude kolem. Je jím jaksi každý, každý ve své velrybě. Kázání v neděli, malé loutkové divadlo na kazatelně. Panáčci vysoustružení z polen. A jak Jonáše hrát v divadle, když je skrz na skrz o Bohu? Kde v něm najít samotného člověka? Co takhle studovat theologii, dostat do toho ukrutného prostoru trochu Boha?
(Svého druhu samoléčba.)
úterý 31. května 2011
co dělám, když nematuruji
Je to tu a za námi a vůbec. Odmaturováno s lehkým stresem, který jsem si však odbyla již během svaťáku, takže nebylo nač si stěžovat; v maturitní úterý jsem šla do školy stoicky klidná a navíc jsem dokázala nejméně pět stoiků vyjmenovat. Co víc si přát. Porozprávěla jsem česky i francouzsky, mluvila o páně Kantovi, Hegelovi a Schellingovi a zakončila to krasojízdou na téma scénografie a umělecké směry 2. poloviny 20. století. Pak to ale začalo.
První večer u Buranů na Misantropovi. Potom mnoho a mnoho spánku a trochu vína a trochu setmělého Brna. A - - Divadelní svět! Brook by Brook. Brookův Marat-Sade. Brookovo Warum warum! a Meteór z Prahy. Di_sein divadla D`Epoque. Pak Hadivadlo: Všichni jsme Marlene Ditrich. A dneska v Huse Muž, který se směje.
Nechce se mi fotit, navíc nemám co, třesou se mi ruce a třese se i můj počítač, kdykoliv se do něj snažím vpravit jakýkoliv obrázek zvící víc, než dva čtvereční centimetry. Asi nemá paměť, že. A není sám. Takže to nechávám na jindy. Zatím vás zvu na Divadelní svět, ještě zbývá pár lístků.
středa 11. května 2011
Modrý pták pro pláč
(Mám pět dní před maturitou. A maturuju i z dějin umění a výtvarné výchovy. Dějiny ještě neumím, ale myslela jsem, že projekt - scénografii Modrého ptáka od Maurice Maeterlincka - už mám hotový. Dneska mi přišel mail, že prý ne. A že nejspíš nematuruju. Babička říkává "oči pro pláč".)
neděle 8. května 2011
na týden klid
25 otázek základů společenských věd,
25 otázek z dějin umění,
30 otázek z literatury,
francouzština
a zopakovat. Předvést se jim. A to je všechno.
sobota 7. května 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)