úlovky.

Antikvariáty mne přitahují jako magnety. Stává se proto často, že uprostřed města stojím bezradná a přemýšlím, kudy se mám vydat, abych jich po cestě z bodu A do bodu B potkala co nejvíc. Dnes jsem to vzala ze školy přes Českou (antikvariát Alfa, úplně nové Havlovy Hry 1 z Větrných mlýnů) a antikvariát u Jakuba (Just; Proměny malých scén a Procházka; Ucho) k Ženíškovi. A2 a poslední divadelní noviny. Peněženka doskučela. Večer nebylo na víno a na Kounicově mne ještě očekává Evald Schorm od Radky Denemarkové. 

kufr. námořnický.

Od babičky jsem dostala kufr. Na klobouky. Je po paní Schautové, paní profesorce literatury a angličtiny. Umřela na podzim. Kufr mi tu zůstal, zdá se mi jak z Titaniku; poslední zachovalé zavazadlo. Dá se ale nosit, zítra si ho vezmu do prvorepublikové Kolbaby. A dám si větrník, aby mi vál dobrý vítr do plachet...

Mistr, Maestro a dvakrát Markétka

Nejprve jsem viděla a musím říct, že se nekonal žádný úžas. Ačkoliv Husu mám moc ráda, pana Morávka (skoro) bezmezně obdivuju a k panu Kovalčukovi vzhlížím s patřičným respektem, Maestra a Markétku nešetřím. Prostě se nepovedlo. Ne, že by tam nebyly báječné režijní nápady, ne, že by neexcelovali báječní husovští herci. Ne, že by předloha nebyla plná okamžiků, které divadelně lákají. To všechno tu bylo a je, zajisté. Ale něco tomu chybí. Možná ta hutnost, ta práce s kterou čtete knihu, to uchvácení, a ta naděje, že něco... v představení prostě nic.


Plakáty slibovaly netradiční pohled, akcent na vztah Markétky a Maestra, z čehož se dalo vytěžit neskutečně mnoho (kdo si vzpomněl třeba na Stokholmský syndrom?!). Nakonec ale byl silnějším motivem i Frídin kapesník. I na tom by se jistě dalo celé představení postavit - a ne špatně - zůstalo ovšem zas jen u motivu, epizody.
Skrze knihu je propleteno neskutečné množství linek a lidí, odkazů, symbolů a vtípků. Do divadelního představení proniklo to všechno taky, ale jen v náznacích; té symbolické motanici vlastně není rozumět, trhá se na jednotlivé obrazy, nevysvětluje, jen předkládá. Když znáte román, může vám snad mnoho (a jistě aspoň něco) dojít, uvidíte kozoroha i těžký plesový náhrdelník (a těm zvlášť bystrým dojde i to, proč je na něm - místo pudla - kobra), ale těm, kdo nečetli je nakonec záhadou i (vpravdě zásadní) scéna u Piláta, protože napojení, bohužel, veškeré žádné.
Možná měla Husa nechat na plakáty natisknout; "vhodnou přípravou k přestavení je četba románu". Pak bychom nejspíš byli spokojení všichni, jak pochopený Morávek, tak chápající diváci.


Včera v noci jsem dočetla a musím říct, že úžas se konal ve vlnách. Jazyk té knížky je přenádherný, ale na mne trochu moc ruský - plný až přeplněný. Jiskřivost vyjádření se topí ve slovech hustých a neprostupných (asi jako chlupatá deka) a člověk je po přečtení deseti stran ztrhán a musí si jít uvařit kafe. Ale bavilo mě to. Bavilo, bavilo, bavilo. 
Nejvíc Markétka. Hned jsem začala rozvíjet teorii, jak se vlastně Markétka musela proměnit. Ze spořádané a milé dívky, která je věrná svému manželovi, se dostala do polohy šíleně zamilované, ale pořád - milenky. Jistě takovými nevěrnicemi dřív opovrhovala. Ale teď jí to (nejspíš) muselo být jedno.
Další zlom nastal odchodem Mistra. Jistě. Ale ta nejzajímavější část přichází - přirozeně - až po setkání s Ďáblem. Markétka přesně rozumí tomu, jak se mění. Vidí to. Z urovnané a spořádané dívky se mění v divoženku, ďáblici a samotnou ji to ubíjí, ale musí to snést a musí to chtít - pro svého Mistra. A nakonec všechna voda steče dolů a Markétka se dostane Mistrovi za ženu, přes tolik bolesti. Jenže zas musí být ta silná. Zas musí zachraňovat. Proto je jejich společná smrt tou největší odměnou; nejen pro Ivana, kterého na světě všechno jen ruší, ale i pro Markétku, která zoufale musí být nejsilnější ženou na světě.
A nakonec i pro Krista, který je úplně nejsilnější.


(fotky z deníku referendum)

Gretka

Mám Gretku. Králičici z blešáku vypranou jádrovým mýdlem.Vyrostl s ní nejmladší, ale před nedávnem jsem ji uchvátila. Jmenuje se tady po té Gretě, ale ta se to snad nikdy nedozví. Stejně jako se nedozví, že jsem s ní (skrze zápisky) prolezla už kdejaký kout.

paprsek.

Odejít po špičkách (tak trochu nazapřenou)

po starých parketách okolo sekretáře,

zahlédnout v polštářích zapadlé, spící tváře –

bledou tvář dítěte v objetí s mojí ženou.

Kdopak je vyprostí z té křehké závěje!?

A jaká podivná obleva se tu čeká?

Paprsek – život sám – vystříkne na člověka

a člověk je.

Paprsek vystříkne a vzduch je jako krystal.

Nějaký drobný hmyz na okně právě přistál;

procitá celá čtvrť, kam oko dohlédne.

Odejít po špičkách, když štěstí dosud dýchá,

dlouze se ponořit do léčivého ticha,

než záblesk zanikne a nebude už dne.

(Petr Halmay, Koncová světla, 2005)

ryba.

Včera tatínek přinesl lososa, lesklou rybu bez hlavy. Voněla mořem a málem se nevešla do dřezu. Byla dnes k nedělnímu obědu, jen tak, s trochou rozmarýny. Krásně korespondovala s literární hostinou v Mistrovi a Markétce. A mě to zase láká. Číst celou noc, vydat se na moře, halit se do šátků a dalekohledem vyhlížet muže. Skoro nejmladší dostal na talíř ocas; chřoupal ploutvičku.

mávám cikáňatům

Můj šťastný a vysněný projekt právě ulehl k zimnímu spánku. Mrzí mě to, ale doufám, že se na podzim zas probudí. Proč by ne, koneckonců. 

Tak mávám; Claudince, Nicolasovi, Pepovi, Frantovi, Natálce, Soničce, Silvě, Báře, Babule, Lauře, Alence, Marušce, Nikolce, Robertovi, Míšovi, Pavlovi, Ferryčkovi, Jimimu, Rosimu, Rendě, Mirkovi, Tomovi, Šimonovi a všem ostatním. A Lucii a Patrice. A že se těším někdy na potkání.

skrumáž (podle vzoru blamáž)

Původní záměr - report o všech představeních včetně fotek a obsahů - samozřejmě naplním. Jen ne dnes. Jen ne z těch minulých. Ty tu pěkně vysypu z rukávu na hromadu, nechť každý činí, jak umí. Ty, které navštívím zítra, pozítří, přespříště a dál - ty už určitě zrecenzuju, zkritizuju, pochválím.

Slibuju si to - svatosvatě! Zde jsou tedy jen vyjmenované;

Výstava Play v Mánesu. Petr Nikl je třída, stejně jako těch sto padesát dalších. Velká akce s Matějem a M. 

Hadivadlo

Psychóza ve 4.48 

Věc Makropulos

Indián v ohrožení (ono by to mohlo být poloviční; pak by mělo představení spád)

Husa na provázku

Hordubal (Kovalčuk (můj možný budoucí pedagog), Pitínský, Láry Hauser nominován na Radoka!)

Hamlet (Mikulášek, ach a tolik hlíny)
Prase (nominace na Radoka)
Kníže Myškin je idiot (Sto roků kobry)
Maestro a Markétka (tolik škody!)
Shakespyré

České moře
Lásky jedné plavovlásky
Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa

Divadlo u stolu

Výprodej snů (E. Tálská, Studio Dům)
Baletky
2+1

Příliš hlučná samota (Martina Krátká zářila. Jenže ona je pořád tak stejná.)

Šamhorodský proces, aneb soud nad Bohem

Zapomenuté světlo (Deml skrze Krobota, nominace na Radoka, prý)

Buranteatr

Skleněný zvěřinec

Pan Polštář

Solaris
Antonín Huvar

Marta (tam se ještě vypravím, březen se ponese ve znamení Marty)

Rómeo a Héró (Ján Mikuš, napoprvé nic moc)

Městské divadlo Brno

Tři sestry (aneb jak odehrát klasiku pro klasiku v klasice)

Klicperovo divadlo - Hradec Králové (hostovali v Huse)

Noc oživlých mrtvol (ano, herci jsou stále dětmi, také se potřebují bavit)

Národní divadlo Brno
Elementární částice (Reduta) (!!! ANO, ANO, ANO!!!)


Národní Moravskoslezské divadlo - Ostrava (hostovali v ND Brno)

Konec masopustu (Topol zářil, Klimsza stál pod lampou)

Zlín

Krása na jevišti (Neumím hanět, tak raději mlčím. Možná jsem jen na jiné vlně.)

Viola
Malý princ


Divadlo Feste

Pásla koně na balkóně (Chceme informovat, informovat a znovu informovat. Znamená to ale, že nechceme hrát divadlo?)

Národní

Cyrano z Bergeracu (o kterém tu byla rychlořeč)

(Douška z Play)

Cyrano z Bergeracu

Znáte to, maturitní výlet do Prahy a povinná návštěva Národního divadla. Nevzpírám se, je to koneckonců minimálně zkušenost, že. Viděla bych sice mnohem raději třeba Wilsonovu Věc Makropulos (a kdo by ne, že, tenkrát však ještě nepremiérovala), ale rozhodla jsem se, že klasika na klasické scéně - ač bude nejspíš náročná, může být dobrá. Nebyla.

Mužská polovina naší třídy se zvedla asi po patnácti minutách a zbytek představení strávila ve strip-baru nedaleko noclehárny, kde přečkávali noci ve společnosti ukrajinských dělníků. 

Nebylo se co divit, to představení bylo příšerné. Do jedné z prvních scén byla uměle a nepříliš uvěřitelně vmontována sexuální scéna. Úplně zbytečná. Scéna se topila v množství lidí, kteří bez viditelného smyslu pendlovali po jevišti. Taky bych odešla, kdybych v sobě neživila plamínek naděje, že druhá půlka bude lepší (s tímto přístupem jsem ještě neodešla nikdy odnikud). A měla jsem pravdu, ze zmateného povídání se po první půli stal statický symbolický obraz. Scéna fajn (ale proč proboha to podivné kovové kolo nad hlavou?), kostýmy ani herecké výkony si nepamatuju - usuzuji proto, že to nebyla taková katastrofa. Ale nejspíš ani výhra.

Co se mi ten večer opravdu líbilo, byl chlebíček koupený bratru za 20 korun v divadelním bufetu. Nečekejte žádnou krásu, nádheru a chuťovou slast - ale chlebíček z Národního divadla?! To přece musí zažít každý správný Čech!

Cyrano z Bergeracu

Překlad:  Jaroslav Vrchlický
Režie:  Michal Dočekal
Scéna:  David Marek
Kostýmy:  Zuzana Krejzková
Hudba:  Petr Kofroň / Filip Topol
Dramaturgie:  Daria Ullrichová

Hráli: David Prachař, Saša Rašilov, Ladislav Mrkvička...

Cesta

Vzala jsem ji do ruky i přes obrázek, který ji zdobí. Dokonce i přes pověst aktuality a dokonalosti, kterou je ověnčena. Lapila jsem ji ve školní knihovně s rozjásaným výrazem; to je tenké, spousta dialogů, to přečtu rychle. Mám na rychlém čtení v poslední době trochu závislost. Už žádné několikatýdenní tahání Sophiiných voleb po tramvajích, dneska uchvátím a za noc přečtu. Miluju to, takhle zhuštěný text, uspěchaný a vyhrocený, hrubý.

S Cestou se mi to podařilo; půlka, spánek, půlka. V noci jsem se probudila vystrašená, dýchala jsem jak pes a doufala, že ten Muž tam dojde. Že to zvládne i se svým malým klukem. Nad ránem jsem se zabývala tím, kolikže klukovi může/musí být. A jak se naučil tak mluvit. 

(Malý maturitní obsah; existencialistický román, jehož jedinou linkou je cesta Muže a Kluka. Jdou na jih, věří, že tam najdou spásu, život, teplo, ty hodné. Jdou už mnoho let, chlapec se prakticky na cestě narodil. Občas mají štěstí, najdou jídlo. Občas ne. Občas potkají někoho zlého, občas minou poutníka. Chlapec se v tu chvíli stává mužovým svědomím, přimlouvá se za kolemjdoucí, chce je zachránit nebo se aspoň podělit. Muž chce přežít, chce ochránit, zachránit, zachovat svého syna. Epizody se stále opakují; strach ze zlých, z cizích, mrtvoly, prach, popílek, málo jídla, málo vody, halucinace, zeslábnutí a náhle štěstí, nachází zásoby, dům, teplo. Na posledních pěti stranách knihy se vše otočí. Muž ochránce zemře, z chlapce se stává malý Muž. Po Mužově smrti chlapec potká další pocestné, nemá jinou možnost, než se k nim připojit. Všichni jdou na jih. Všichni věří, že na jihu je dobře. Ale jen někteří nesou oheň. Oheň v sobě.)

Nesete oheň?
Cože?
Jestli nesete oheň?
Mluvíš trošku z cesty, co?
Nemluvím.
Jenom trošku.
To jo.
To nevadí.
Takže jo?
Co jo? Jestli neseme ten oheň?
Ano.
Jo. Neseme.
Máte děti?
Máme.
Máte malýho kluka?
Máme malýho kluka a malou holku.
Kolik mu je?
Asi jako tobě. Možná je o trošku starší.
A nesnědli jste je.
Ne.
Vy lidi nejíte.
Ne. Lidi nejíme.
A já můžu s váma?
Ano. Můžeš.
Tak teda jo.
Tak jo.

Cormac McCarthy; Cesta, Argo 2008

Na čem jsme

Nelpím na věcech. Vážně. Vyhazuju co se dá, obdarovávám a věnuju. Neplýtvám ale. Vyhazuju s rozumem. Zrovna včera starou uzlovačku, zkroucenou, zteřelou připomínku skautských let. Vyhrála jsem ji v bodování. Brácha si ji chtěl nechat jako relikvii, ale v nestřeženém okamžiku ji schramstl koš. Taky dobře. 


Mnohem víc práce mi dá lpět, pamatovat si. Mám za tímto účelem diář. Píšu si tam milióny poznámek, slov, vět, čísel, událostí, lepím lístky z divadel a připisuju data dočtení té a té knihy. Co nenapíšu, nevím, tudíž píšu.


A tak se dostávám ke smyslu tohoto místa, jeho účelem je totiž schraňovat, co se do diáře nevejde. Odmítám sem vpisovat rozbolavělé výkřiky, zprávy o různých (mileneckých, opileckých, školních, pracovních, literárních a mnohých dalších) eskapádách, prosby o pomoc a ufňukané zápisky "milý deníčku". Na těch totiž nelpím a lpět nechci. Tady mám v plánu hromadit zprávy, reporty a informace o každém divadle, které jsem viděla a každé knize, kterou jsem četla. 
Vítám vás tedy na místě slohových cvičení, pseudointelektuálních úvah nad smysly knih, ostrých kritik ostrých představení a rozvláčných nadšených popisů toho, jak vlastně všechno společně funguje.

Úhrnem; vlastně jsem si stvořila takový malý kulturně-čtenářský deník, díky kterému můžu zapomínat cokoliv, co se mi zapomenout chce, protože tady si to vždycky budu moci osvěžit.


Nečekám, že sem někdo zabloudí. Jen to chci mít pěkně onlajn uspořádané.


Ještě poznámka; mám moc ráda češtinu. Neprzním ji často, ale když už, tak to stojí za to. Neexistují pro mne slova jako Skype, Facebook či online. Mám ale skájp i fejsbůk a onlajn bývám skoro denně. 


A douška nakonec, tedy - jmenuju se Alžběta, doklepávám poslední ročník gymplu a těším se na divadelní vědu (ačkoliv toužím po divadelní dramaturgii, je mi jasné, že pedagogové na dramaturgii příliš netouží po mě).


PS: A ano, přiznávám, snížím se tu i ke středoškolským výtahům obsahu z textů, her i knih, k blbým charakteristikám a bodovým poznámkám, protože to je přesně to, co po mně u maturity budou chtít.