°°vděční všichni°°

tenhle dík za poslední týdny chci napsat už tisíc let!

za poslední týdny se toho u nás hodně stalo a já si uvědomila, jak moc můžu být vděčná.
nejdřív nás můj muž s blíže neurčeným počtem kamarádů přestěhoval (tak, že já jsem u toho vůbec nebyla a neodnesla, ba ani nesbalila (!) jedinou krabici).
pak se nám opařilo dítě. a bylo to hustý a strašlivý, ale Hospodin E vzal pevně do rukou a z týdenního pobytu v nemocnici byla velká jízda v herně s bagrem. OBROVSKÝM bagrem.
a pak nám někdo přinesl oběd.
a někdo mi dal kus čokolády.
(a taky jsem si koupila boty.)
a pak nám přišel účet na devět tisíc z plynárny. blbě jsme si nastavili zálohy.
a my ten účet prostě zaplatili. a já si uvědomila, jak se máme dobře.

v bytě, ve kterém se vztekám, že už dva měsíce není zařízený,
že myčka (sic ji máme!) se mě pokaždý pokusí skalpovat,
že pokoj navíc je zaskládaný bordelem,
že všechno
a E navíc padá z postele která není u zdi!

v tom všem, v čem se strašlivě vztekám,
v tom všem sedím u stolu (který je na špatném místě!) a jsem vděčná.

máme ten stůl, teplo, vývar na plotně (sklokeramický!), čistou postel
a sebe.

Hospodine, díky.

°°advent v sobě°°

míjela jsem se s vánoci až doteď - ne s dobrou zprávou o narození, ale s tím vším okolo, vůně, věci, balíčky, cukříčky, kolekce, svíčičky. a najednou, zrána třetí adventní jsem dostala volno. celodenně. poprvé s vědomím, že nemusím vůbec nic. je totiž třetí adventní, skoro vánoce.

a tak jsem byla v posteli.
četla Tolstého Vzkříšení.
obědvala.
uklidila kuchyň.
dala prát.
poskládala prádlo.
založila vývar.
pustila si pohádku.
hezky se oblíkla.
vytřela.
...
a budou i perníky.
a dary.
a děti.

...
a pleny.

děkuju.

°°jsme!°°

a najednou zas šťastní, vyhlíželi jsme to jako jaro, čekali na společnou radost jako na smilování a najednou je to tady, uprostřed průserů všech kategorií jsme najednou - rádi spolu.

díky za to.
za všechno.
za všechny.

v novém bytě, kuchyni, vaně. ve staré posteli. v nových souřadnicích priorit. v novém rozhodnutí, že navždy a všichni společně. v nové ložnici věším staré prádlo a zase pleny.

děkuju, Hospodine, za ty dary.

°°střídavě oblačno°°

tak zhruba tak tu máme.
občas bouřky.

jediná jistota je pevný lano mezi náma, láskaneboco, to, že jsme spolu a nadále budeme.

(psala jsem na konci června. tak jen aby se nezapomnělo.)

°jonáš chtěl dělat anketu°°

rozhlasovou.
o tom, jaký strachy a úzkosti mají nastávající rodiče.
a jaký strachy a úzkosti mají současní rodiče.

uvědomila jsem si, že jsem se nejvíc bála toho, že na všechno budu POŘÁD SAMA. i v noci. i když budu unavená. i když mi bude špatně. i když budu chtít spát. i když budu mít hlad. to dítě tu bude pořád. už si nedám kafe a kus knihy. už tu pořád bude někdo, kdo bude něco potřebovat. ne něco. někoho. mě.

a je to přesně tak. je tu se mnou. stále a pořád už osm měsíců. ale kupodivu jsme na všechno dva. dáváme to dohromady. nevím, kdy to přišlo, asi jsem nikdy doma neměla mimino. už od narození jsem měla syna, s kterým jsem mluvila a domlouvala se, ptala se ho a snažila se ho poslouchat. a on na oplátku poslouchá mě - a když je mi blbě a jsem unavená, umí se mnou strávit celý den v posteli a hrát si s kostkama mezi polštáři, ačkoliv jinak jsme osm hodin denně venku.

takže tohle je hlavní zpráva mýho mateřství: 
máma není nikdy sama. 
nikdy, protože vždycky má dítě. takže jsou dva. na všechno.


(adekvátní fotka, na které nebude možné identifikovat dítě)


sama bych si ještě nedávno řekla, že to zní hrozně ezotericky, blbě alternativně, jasně, tohle napsala nějaká matka, která je matka povoláním, neřeší nic jinýho, ale - píšu to já. píšu to, protože jsem zjistila, že když svoje dítě neponížím do existence v módu "malý, blbý, nerozumí", na všem podstatným se s ním domluvím a hrozně nám to zjednoduší denní nutnosti. největší úkol prvních dní samozřejmě byl porozumět tomu, co říká. náš E totiž od začátku všechno říkal úplně jasně - akorát já jsem občas neuměla rozklíčovat, co to tak jasně znamená. koneckonců - je to náš největší úkol pořád a pořád jsme na něj dva. oba si uvědomujeme, co zrovna chceme a potřebujeme a oba se to snažíme komunikovat a oba se snažíme tomu druhýmu rozumět.

°já°°

jsem si.

nově a vůbec ne kdovíjak oduševnělá. rozložitá maminka a nespočtem látkových tašek plných plín, oblečeníček, ubrousků, lahví vody a myšlenek, co ještě, kdy ještě a jak, jestli včas přebaleno nebo není hlad. vycucnutá permanentní přítomností dítěte.

ale když se podívám, zjistím, že je to nejvíc. 

a že jsem to nejvíc já, i když už ne - samá ruka, samá noha, samý mozek.

objevuju teď ani nesněný taje blízkosti. muže i dítěte. a nakonec i sebe.

štve mě to, ne že ne. nikde žádná křehká dívka a nikde žádný intelektuální souvětí. dokonce čtu zeměplochu. nesluší mi plandavé věci, protože neplandají. všechno je posledního půlroku od mlíka. a nedá se to schovat.

a v tom to právě je. nedá se to schovat a tak to konečně neschovávám.

neschovávám se, jsem.

děkuju.

°jsme doma°°

od šestadvacátýho září jsme tři. 
jsme spolu doma
a jsme rádi.

(bylo jinde, ale patří sem. proto až teď. po osmi měsících.)