jsem si.
nově a vůbec ne kdovíjak oduševnělá. rozložitá maminka a nespočtem látkových tašek plných plín, oblečeníček, ubrousků, lahví vody a myšlenek, co ještě, kdy ještě a jak, jestli včas přebaleno nebo není hlad. vycucnutá permanentní přítomností dítěte.
ale když se podívám, zjistím, že je to nejvíc.
a že jsem to nejvíc já, i když už ne - samá ruka, samá noha, samý mozek.
objevuju teď ani nesněný taje blízkosti. muže i dítěte. a nakonec i sebe.
štve mě to, ne že ne. nikde žádná křehká dívka a nikde žádný intelektuální souvětí. dokonce čtu zeměplochu. nesluší mi plandavé věci, protože neplandají. všechno je posledního půlroku od mlíka. a nedá se to schovat.
a v tom to právě je. nedá se to schovat a tak to konečně neschovávám.
neschovávám se, jsem.
děkuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat