to léto

Měla bych začít číst Šiktance. A porozumět Holanovi. A dočíst Brooka. A Idiota. Pokořit Bratry Karamazovy. Přečíst Stepního vlka a dopsat monology, dialogy a všechny resty. A s vědomím toho všeho jsem si nejdřív udělala prázdniny. 

Týden na táboře skóroval dvěma pokácenými stromy, šesti uvařenými polívkami, vdolky, gulášem, milijónem rozradostněných bílých dětí a půlmilijónem rozradostněných cikáňat. Dále pěti ohni, čtyřmi slejváky, dvěma bouřkami a nespočtem promočených dětských bot sušících se všude kolem jílových kamen. Následující týden se nesl ve znamení ranních hrnků kakaa a neustálého věšení prádla. Děti se vrátily. Včera meruňky. Jedna marmeláda totiž už léto dělá. Zítra jedu zas pryč. Pět hodin vlakem s Matějem. K rybníkům a kozám. Do hor, do léta. A přeju vám, aby bylo dobře. Třeba roztřeseně, ale jistě letně.

prázdný prostor

Konečně jsem si z knihovny přinesla Brookův The empty space. Je to prastará kniha s prastarým doslovem, který si naříká na nedostupnost Brookových filmů a zahraniční kultůry obecně. Taky si naříkám. Babička si k nám už šestnáct let vozí vlastní ručník. Nevím proč. Od září se můj nejoblíbenější předmět bude jmenovat Výklad biblických textů. Mamince bylo čtyřicet a dostala Pijoana, její intelektuální kariéra se utěšeně rozvíjí.