zas je to tady. celá absurdita v deseti krajících chleba, který krájim o půl jedné ráno na svačiny klukům do školy. jsou dřevorubecký. denodenně to tu někdo dělá, denodenně je všechny někdo miluje. už jsem skoro vypadla z koloběhu, utekla jsem si do svýho bílýho hájemství a tuším, že je to krutě nefér. nefér k těm pěti, co zůstali doma a v závislosti na svém věku a sourozenecké konstelaci si nemůžou přijít na jméno. nefér k těm dvěma, co si myslí, že mi to dluží.
je nefér narodit se do rodiny, nechat si vnutit život a pak nesmět reptat, protože maminčina ostrá odpověď zněla; a kterýho bys zastřelila? když jsem byla malá, vždycky jsem střelu otázky odpálila jménem toho, který mě nejvíc štval. hýkající a neutišitelný m. to nikdy nebyl.
je to nefér. všechno. a nejvíc to, jak se sama mám dobře.
neznáte. já zas neznám to vaše.
a přesto všechno nás pořád denně někdo miluje.
