loučení ke svobodě

Každý to má jinak, někdo se s ní loučí a někdo se do ní vrhá. Pěkně po hlavě, bez rozmyslu a s náležitou nejistotou kdesi vzadu za očima, ale nejen tam. Taky jste se někdy stěhovali? Co se nesmí zapomenout? 

sade

Dneska tak, jako ta děvenka nahoře. Od rána poslouchání Ódy na radost, kterou se bratr naučil na klavír a co chvíli se musí ujišťovat, že ji ještě nezapomněl. A čtení eseje o sadistické literatuře od Václava Černého, o kterém si i moje babička myslí, že je to moudrý pán (což je dost co říct, neb Pitínského má za moderního blbce). Sadistické je pro Černého uvězněné v člověku - odsakralizované, bez (vzdálenější) budoucnosti, bez možnosti kamkoliv dál směřovat. A tak si říkám, jestli nejsem celá tak trochu sadistická. Jestli mé pendlování mezi postelí, kavárnou a knihou (respektive kavárnou a knihou v posteli) má nějaký smysl. A jestli se dá literatura povýšit na styl života. A jestli Bůh může někde mezi těmi slovy být, o čemž jsem tak usilovně předevčírem přesvědčovala kamarádku farářku. 

Jestli jste neviděli Brookův film Marat-Sade, zkuste ho. Nebudete najednou v realitě, budou to takové milé prázdniny.

člověk má dělat to, nač má sílu

Mít tak fotoaparát, zásobila bych vás i sebe sty a sty báječných obrazů. Leč fotoaparát není, pozřel jej žralok. Tedy telegraficky.

Obraz první, detail pokroucených zlatavých drátků na tmavě lakovaném stole. To jsem babičce rozmotala oplet vinných lahví. Drátky na bylinky, prý.

Obraz druhý, zátiší s lučními kytkami. Kytice v bílé sednici, na tmavém stole a s tmavou lavicí. Kýč jak bič, ale jak je tam dobře.

Obraz třetí, horký bylinkový čaj v půllitrovém hrnku, co "tu nechali němci, Lízinko" a za okny tma a v kamnech praskot.

Obraz čtvrtý, obraz staré smradlavé kozy, které pod nosem prodali kůzlata, maličkou na chov a mlíko, kozlíky na pekáč. U ní stojí starý námořník, vyměnil loď za holiny a hůl, o kterou se opírá po té hrůzné chemoterapii ve městě.

Obraz pátý, patnáctiletý. Lucie zubící se do objektivu s pusou od malin, v ruce hrnek, ze kterého se ty nasbírané maliny jen sypou, protože je tak těžké soustředit se na držení hrnku a zároveň koukat do objektivu. Patnáctiletá Lucie, která vypadá na osm, stejně jako všechny ostatní holky s trisomií jednadvacátého chromozomu.

Obraz šestý, obraz vlídně roztržitého stáří. Tolik toho odžily tyhle ruce a teď se snaží, zoufale se snaží dát vnučce plnou hrst ostružin a musí to být rychle, dokud se nerozsypou, dokud jsou ještě spolu.

Obraz sedmý je spíš nabídka. Dostala jsem červený zimní kabát, kousek nad kolena, kožený s kožešinovým límcem, lemy a rukávy, velikost tak 36-38 (máte-li malá ňadra). Je dovezený za totáče z Itálie a nádherně hřeje (teď taky smrdí od cigaret, ale visí na půdě, tak snad brzy vyčichne). Nejsem na jeho nošení dost odvážná a ani v prudkých brněnských zimách v něm do ulic nevyjdu, nabízím jej tedy vám. Fotky zatím nejsou, ale budou, budete-li chtít. Vyzkoušet či převzít možno v Praze a Brně.

Obraz osmý zahrnuje knihy. Dostojevského, Bibli, Kafku, II. svazek Balabánova Díla (Romány a novely), Prázdný prostor a Kosatíkovu monografii o Olze Havlové (vizte název). A vůbec je Kosatík moc dobrý. Příště je na řadě Ústně více, šestatřicátníci.

Obraz devátý, závěrečný, obraz spousty dětských tváří. Všude jsou teď pořád děti a já z toho mám radost a připadám si jak psice, které někdo ukradl štěňata. A děti nebudou, protože maminka říká, "až budeš mít titul, Bětuško." Taky to znáte? Taky máte v hlavě děti?

A co léto, taky se vám zdá, že pořád je a nikdy nekončí?