Dneska tak, jako ta děvenka nahoře. Od rána poslouchání Ódy na radost, kterou se bratr naučil na klavír a co chvíli se musí ujišťovat, že ji ještě nezapomněl. A čtení eseje o sadistické literatuře od Václava Černého, o kterém si i moje babička myslí, že je to moudrý pán (což je dost co říct, neb Pitínského má za moderního blbce). Sadistické je pro Černého uvězněné v člověku - odsakralizované, bez (vzdálenější) budoucnosti, bez možnosti kamkoliv dál směřovat. A tak si říkám, jestli nejsem celá tak trochu sadistická. Jestli mé pendlování mezi postelí, kavárnou a knihou (respektive kavárnou a knihou v posteli) má nějaký smysl. A jestli se dá literatura povýšit na styl života. A jestli Bůh může někde mezi těmi slovy být, o čemž jsem tak usilovně předevčírem přesvědčovala kamarádku farářku.
Jestli jste neviděli Brookův film Marat-Sade, zkuste ho. Nebudete najednou v realitě, budou to takové milé prázdniny.
Žádné komentáře:
Okomentovat