sobota 28. listopadu 2015

°bílení°°

(zhruba tak podzim-zima 2015 v Joštohradu.)
nejdřív jsme se potkali my dva.
pak jsme potkali pokoj a chtěli jsme tam bydlet. a tak to začalo.

pokoj je to krásný, v centru města, s oknem přímo do středu denního dění ve velkém společném bytě. bylo potřeba učinit krok, kterým by se pokoj stal °naším pokojem°. 
pamatuju si z pohádek, že se chaloupky bílí vápnem. vždycky mi to připadalo skoro jako svátek, však se taky před svátky bílívalo… a rozhodla jsem se taky vybílit. pokoj, mozek, duši. mé rozhodnutí bylo podpořeno i finanční stránkou věci, která slibovala útratu kolem dvou stovek. s primalexem bych pod tři tisíce nešla.
v hornbachu byl zakoupen pytel vápna (30kg, menší se nedělají) a tmel na díry, kterých bylo ve zdech požehnaně. zapůjčeny 3ks štětek, dvě špachtle a miska z kuchyně, která vápnu nakonec podlehla.
trochu se nedostávala odvahy, ale ukázalo se, že se stačí rozhodnout. jakmile má člověk štětku v ruce, přestane se bát. (bát se je o co. stěny se můžou škrábat. pokud nejsou oškrabány, můžou se drolit a opadávat. vápno nemusí chytit. všechno může být špatně.)
zatroubila jsem na pomoc a přiletěl bratr. důkladně jsme oblepili zem, rozmíchali vápno v poměru asi jednoho dílu vápna na dva díly vody a za dvě tři hodinky jsme měli dost. a byla vybílená půlka pokoje. a byla čmouhatá. hrozně. ale vápno postupně vyschlo a druhého dne byla - původně zelená - zeď žlutě melírovaná. nevím proč.
další dva dny jsem se vzpamatovávala z tun vápna v plicích, očích, vlasech a vůbec kdekoliv. za další dva dny jsem znovu zatroubila na poplach, dostavilo se vojsko v počtu bratr, bratr, matka a začali jsme. bratr a matka raději odešli. bratr a já jsme zůstali a půl pokoje poctili druhým nátěrem. druhé půlce pokoje už navěky musí stačit vrstva jedna.
a to bylo celé.
co bych chtěla vědět, než jsem se do celé štrapáce pustila… že nejlepší je měkkounká hranatá štětka, kulatá nikoliv. že první vrstva nemusí být 1:2, ale klidně hustší. že 1:1 je příliš husté i na druhou vrstvu. a že se maluje shora dolů, několikrát přes sebe. že povrch je před malováním dobře umýt, normálně, jarem. že štětky je dobré vymývat octovou voudou. že se v suchých místnostech vápno neotírá a není potřeba do něj lít fermež ani mléko. že je třeba nechat pořádně vyschnout jednu vrstvu a pak nanášet druhou, aby vápenná struktura dobře kameněla. a že vápno nechytne všude stejně.
ono totiž nechytlo. zůstaly stopy po štětce (ty by asi zapravila třetí vrstva vápna, na kterou už jsem však neměla kapacitu). ale nejenom po štětce. nepravidelně, na různých místech různých stěn, jsou místa, na které vápno téměř nechytlo. nikdo neví proč. ale nevadí to. výsledkem je sjednocená světlá stěna.

pátek 20. listopadu 2015

počasí asi tak březen







je listopad
máme hodně práce
málo času
občas si ukradneme společný oběd nebo 20 minut odpoledne
jinak se hmatáme v noci v posteli

ale víme
že nám spolu bude dobře
až navěky

a kytky dostávám už teď

úterý 13. října 2015

telegraficky, asi tak říjen

v létě psaní, Sestra v Lysicích, první střety s rodinou a úsměvy na všechny strany. víc psaní a čekání, než by bylo tvůrčí. na druhou stranu - odpočinek. naspáno jsem měla zhruba do půlky října (to znamená ještě dva dny). 
pak Polsko, které se místy obrátilo proti nám a občas my proti němu. Wroclaw, Poznaň, moře, rozbitý auta, Berlíny a dlouhý noční cesty s cílem za svítání.
září - psaní. říjen - psaní. 

teprve teď se to začíná poznenáhlu hýbat, režim dne mě snad udrží ve smysluplné lajně. abych byla já a nevisela. začíná to nebezpečně hrozit.

přes to všechno: mám a máme se fajn. 
(klidu až dost.)

pondělí 22. června 2015

sumírující děkovná modlitba

máme radost.
spolu.
před půl rokem jsme se střetli vprostřed různejch etap různejch životů a od tý doby jedno jsme. 
a je nám dobře.

mám poprvé doopravdy radost a klid bez ale.
může mi být blbě a můžu být unavená. prostě to tak je.
žiju fakt radost.
večer usínám v náručí a za noc se v ní několikrát budím.
mám klid a bezpečí.
chce se mi do noci čekat a pak se dočkat.
chce se mi dělat radostný věci. cákat vodu a chodit bosa.
učím se nechávat věci být. nějak to bude. a zároveň dělat to, co je třeba.
hrajeme hry a dáváme si zbytečnosti. 
plánujeme a plány měníme, jak se nám chce.

jsme spolu a přitom každý máme svý. nikdo nevisí.
soustavně tomu vlastně nemůžeme věřit. ani jeden. 
tolik radosti, tolik požehnání.

chci si to pamatovat.
chci to žít napořád.
děkuju.
amen




středa 11. února 2015

ledenúnor



dobrý. kniha, premiéra, práce, práce, práce. radost. 
muž.
po letech se nepotřebuju vyspat a pak teprve žít. únava je jen na chvíli, ne základ.
mozek v pejru.