°jonáš chtěl dělat anketu°°

rozhlasovou.
o tom, jaký strachy a úzkosti mají nastávající rodiče.
a jaký strachy a úzkosti mají současní rodiče.

uvědomila jsem si, že jsem se nejvíc bála toho, že na všechno budu POŘÁD SAMA. i v noci. i když budu unavená. i když mi bude špatně. i když budu chtít spát. i když budu mít hlad. to dítě tu bude pořád. už si nedám kafe a kus knihy. už tu pořád bude někdo, kdo bude něco potřebovat. ne něco. někoho. mě.

a je to přesně tak. je tu se mnou. stále a pořád už osm měsíců. ale kupodivu jsme na všechno dva. dáváme to dohromady. nevím, kdy to přišlo, asi jsem nikdy doma neměla mimino. už od narození jsem měla syna, s kterým jsem mluvila a domlouvala se, ptala se ho a snažila se ho poslouchat. a on na oplátku poslouchá mě - a když je mi blbě a jsem unavená, umí se mnou strávit celý den v posteli a hrát si s kostkama mezi polštáři, ačkoliv jinak jsme osm hodin denně venku.

takže tohle je hlavní zpráva mýho mateřství: 
máma není nikdy sama. 
nikdy, protože vždycky má dítě. takže jsou dva. na všechno.


(adekvátní fotka, na které nebude možné identifikovat dítě)


sama bych si ještě nedávno řekla, že to zní hrozně ezotericky, blbě alternativně, jasně, tohle napsala nějaká matka, která je matka povoláním, neřeší nic jinýho, ale - píšu to já. píšu to, protože jsem zjistila, že když svoje dítě neponížím do existence v módu "malý, blbý, nerozumí", na všem podstatným se s ním domluvím a hrozně nám to zjednoduší denní nutnosti. největší úkol prvních dní samozřejmě byl porozumět tomu, co říká. náš E totiž od začátku všechno říkal úplně jasně - akorát já jsem občas neuměla rozklíčovat, co to tak jasně znamená. koneckonců - je to náš největší úkol pořád a pořád jsme na něj dva. oba si uvědomujeme, co zrovna chceme a potřebujeme a oba se to snažíme komunikovat a oba se snažíme tomu druhýmu rozumět.

°já°°

jsem si.

nově a vůbec ne kdovíjak oduševnělá. rozložitá maminka a nespočtem látkových tašek plných plín, oblečeníček, ubrousků, lahví vody a myšlenek, co ještě, kdy ještě a jak, jestli včas přebaleno nebo není hlad. vycucnutá permanentní přítomností dítěte.

ale když se podívám, zjistím, že je to nejvíc. 

a že jsem to nejvíc já, i když už ne - samá ruka, samá noha, samý mozek.

objevuju teď ani nesněný taje blízkosti. muže i dítěte. a nakonec i sebe.

štve mě to, ne že ne. nikde žádná křehká dívka a nikde žádný intelektuální souvětí. dokonce čtu zeměplochu. nesluší mi plandavé věci, protože neplandají. všechno je posledního půlroku od mlíka. a nedá se to schovat.

a v tom to právě je. nedá se to schovat a tak to konečně neschovávám.

neschovávám se, jsem.

děkuju.

°jsme doma°°

od šestadvacátýho září jsme tři. 
jsme spolu doma
a jsme rádi.

(bylo jinde, ale patří sem. proto až teď. po osmi měsících.)