podzim pokračoval snahou naučit se denní pochody, první školky, malé dítě na zádech, velké v kočáru.
v půlce listopadu přišel zlom.
nový svět objevený na dně bazénu, na dně nás.
a od té doby se z toho dna hrabeme, změna pracuje,
změna pracuje neúnavně, já jsem únavná, unavená, zpruzená.
děti částečně.
inhalátoru se nezbavíme, dokud se nezbavíme úzkosti.
postupně přicházíme na tyhle střípky a střepy.
kdo co a jak potřebuje.
každý hlavně sebe.
a já sebe hledat.
takže jsme na cestě,
alchymisti toužící po zlatě.
teď se zdá, že se hluboká zoufalá a neutěšená krize podzimu a zimy přehoupla,
něco zapraskalo,
něco se zlomilo,
paprsek zasvítil tam, kam předtím ne.
kdoví, snad jsme na správné stopě.
a zase, stopě k sobě.
zvednout hlavu, pevně rozkročit nohy a být sám sebou a se sebou.
úkol pro mě, pro kluky, pro něj.
chlapečci jsou nádhera sama. jeden mluví, druhý mluví tělem, radují se a veselí, objímají, u nosu mají nudli, jeden druhého pernamentně v náruči, po boku, na dosah. když ne, je znát napětí.
Starší brácha říkal dosud jen mimi. od půli ledna už má nový výraz. bráška. jsem asi dojatá neboco.
