je prosinec a vrabec prosí

nikdy jsem na to zvlášť nehrála. vánoční nálady, vánoční dárky, těšení. nic z toho. vánoce patřily do kostela a domů. včera se mi ale poprvé něco stalo. klid. šílená zima a plískanice. ale klid. nespěchám. dojdu domů, uvařím čaj, sednu si. klid. dokonce mám i náladu a radost na dárky. peníze tedy ne, ale těší mě hledat v záhybech mozku to, co by koho těšilo. letos to bude radostné a klidné.

dobře.

je mi dobře. nebojuju proti sobě, bojuju za sebe. odpočatá a vyrovnaná, střádám to, co je podstatný, hledám cesty a v záblescích zas radost z divadla. nacházím režim, ne v běhání a vstávání se slepicema. v práci, která se dělá včas. jenom to ustát dýl, než první nastolenej tejden. atakjetovždycky.

embryonální poloha.

skrčit se, zahřát a dýchat. doma. nic víc.

vždycky znova.

(timothy archibald)

vždycky znova se vyděsím, když se střetnu s půlroku starym zaznamenáním reality. s rok starým. s rokačtvrt starým. všechny obsahujou to stejný: potřebuju si odpočinout, vyspat se, schoulit se někomu do náruče, obejmout, počkat, až to bude lepší. rokačtvrt. za chvíli rokapůl.

vyrostla jsem, zkrátila si vlasy, vyměnila šatník i spolubydlící, oprostila se od věcí tak, že celé své živobytí můžu za hodinku sbalit do krosny. našla a opustila muže, přestala a začala číst, přestala a zas začala dělat divadlo a věřit v něj, denně znova začínám vařit - s různými výsledky, denně se potkávám s lidmi - taky s různými výsledky - 

a vědomí posledních dvou týdnů je -

vyber si

pusť půlku práce, odpočívej, usmívej se, zůstávej s přáteli, utužuj vazby. - buď šťastnej člověk.

nebo

piš a tvoř. navěky sama a nešťastná, ale dobrá, třeba.

a já bych hrozně chtěla - být celej šťastnej člověk pro ostatní i pro sebe a občas se - taktrochu - umořit psaním. skloubit to dohromady. 

a netuším, proč to nejde, když bych - takhrozně - chtěla. 

půlrokasinestačí.

jenom

taky někdy potřebuju obejmout. 

zahálka neprospívá

řekli si nejspíš pedagogové našeho ústavu a rozhodli se mi půlrok bez starostí řádně zkomplikovat. tu grant, tu režie, tu scénář, tu našroubovat žárovku, tu čtení. eňonéňo, není problém, všechno zvládnem a budem doufat, že do novýho notesu přibudou kapitoly románu, protože jinak budu pěkně nasraná. vzhůru do života, byť na podzim! vstávat v sedm a v osm už poslouchat o umění a ctnosti má něco do sebe. den se najednou zdá mnohem delší a smysluplnější. podzimním heslem tedy budiž: dlouhé dny a krátké vlasy!

(tady mohla být fotka ze čtení, ale nemám na ni autorský práva. tak sorry.)

temno všude / hlucho všude

je to dva roky, co mi tenhle slogan převrátil bytí naruby, co mě přikoval ke smrti stejně jako k životu a co mě přehoupl z jistoty a klidu do propasti, ve který není jistý nic a především je v ní člověk sám. vztekám se, že marním čas, že se má žít spokojeně a dobře, chodit do práceškoly a moc si nevymýšlet. druhým dechem ale odtuším: nebýt v takových sračkách, neznám hloubku, ze který lze psát. vím. ale je těžký to unést, zvlášť bez vlastní postele, bez nároku na vlastní existenci. další podzim, kdy je všude temno a hlucho. další podzim, ve kterym je člověk sám uprostřed světa, ve kterym nepomůže cigáro ani kafe ani kamarádi nebo bratři, podzim, kterej může bejt poslední stejně, jako kterejkoliv jinej. 

a přesto lze zatnout zuby a každý ráno vyrazit s přesvědčením, že dneska bude dobře.

jestli taky máte podzimy, co nestojej za zlámanou grešli, držte se a kráčejte pevně a přímo. přinejmenším pak jdete. jdeme.

temno všude / hlucho všude / co to bude / co to bude // 

měním

tři roky zaběhaný život se po státnicích překotil jako vagón z kolejí. volno. klid. nic nemuset, nikam zrovna neběžet a nemuset vstávat. a tušení, že je to tak na dlouho. volno. klid. a po pár prospaných dnech najednou radost ze čtení, psaní běžícího pod rukama, ze všeho najednou! 

pak skok. rumunsko ve dvojici, dunaj a louky a slunko a kafe a potácení se se zátěží sobě rovnou. žití v cizotě a touha navěky tam zůstat, uvázaná u srubu s maličkou studánečkou, jednou kozou a plechovýma kamnama. navěky zůstat zapomenutá tam, kde nikdo nevznáší požadavky. radost a vděčnost za celou cestu. a zpět doma stálé pokukování po způsobu, jak to vykonat. jak tu chajdaloupku sehnat, kde na to sehnat finance a jak fungovat tam. aspoň na rok, prosím. nebo aspoň na půl. nebo prostě - dokud tam nedopíšu tu knihu! 

následně rozpačité brněnské střízlivění. stáž. práce. scénář. texty. projekty. a radost, ne? miluješ přece divadlo, ne?! horečnatá, uchrchlaná horkotěžko rukama udržuju poslední zbytky tři roky pečlivě budované konstrukce. najednou není proč být mladá umělkyně. slavná. krásná. žádoucí. najednou nestačí zavděčit se všem pedagogům, příznivcům a kolegům. chce se něco víc.

zavděčit se sama sobě. sebou. a kurva mi to nejde.

(švankmajer se teď hodí, stejně jako stopadesátkrát předtím. hlína a proměny tváře. zas.)

některé dny - -

- - je všechno špatně.

neexistuje pomocná perspektiva.

ryby v lavoru

poslední dny mě neodvolatelně provází mrtvý ryby. všude se mnou, přikovaný na displeji telefonu. a skrze ně všude se mnou i historická báseň:

nesla lavor

lavor jako velké bílé

kulaté mrtvé oko ryby

potažené blanou ještě nepověšeného

navlhlého prádla

ruce dočervena rozškrábané

hladkými šupinami

kalhotek, ponožek a slipů

takhle to teď mám. celá šupinatá probouzím se do jara, daří se mi práce, čtu a píšu a hledám zoufale kohokoliv, o koho bych se mohla postarat a jehož prádlo bych mohla prát. tak trochu patřit něčímu lavoru. trochu se na sebe za to vztekám, trochu vím, že teď jenom čistě jsem. prošla jsem čistícím procesem, saponátem i vřící vodou, zůstávám celá vypraná. a jaro je. a všechno je v pořádku. i síly jsou. jen je to všechno v jednotném čísle. a z toho je mi zima.

roztříštěná -

tříštění je heslo posledních dní. tříští se svět, tříštím se já - o svět. hrůzné vědomí, že před půl rokem jsem psala "jen co si odpočinu". není to lepší. pořád to sakra není lepší. a tak přemýšlím, co bude další krok. kde může začít novej pokus o život a jak vypadá takové energetické vzedmutí. zatím tuším obrysy ve stěhování, psaní bakalářky a jaru na balkóně. jenže strategie 'bude líp' očividně nefunguje. přichází čas na strategii 'je dobře, držme se toho'. jo. tak se držim. stále a stále. čtu hesla a lapám po zprávě, která by byla pro mě. 

Hospodine, tys mé útočište, tys můj podíl v zemi živých! žalm 142,6

(malby - andrew salgado)