Ucho (Jan Procházka)

Ucho je ukázka blbé doby v plné kráse. Nehraje si na nadčasovost a přesto ji v sobě skrývá. A především je mistrným dílem svého žánru, když čtete, přímo vidíte. A to se nestává často.

Divadelní porada

Zástupy vyhublých dramatiků

se vtěsnávají do malého lesa,

aby se schovaly před surovostí

vyprahlého odpoledne.

Někteří zapalují doutníky,

jiní se ochlazují

v horském potoku.

Základ k novým dramatům 

je položen,

když první z nich umírá.

Dnes jsem ji našla na A-Tempu, autorem je Jan Grabec. Báječně souzní s hrou TO LÉTO od Ondřeje Novotného. (Inscenováno v Huse, režie Jan Mikulášek, recenze po maturitě.)

Král Oidipus a Oidipus Král (Sofokles, MdB)

Mám ráda antická dramata pro jejich přímočarost a jasnost, kterou vybízí k nespočetným výkladům. Nemám ráda Městské divadlo Brno, protože je neskutečně jasné, přímočaré a nevybízí k ničemu. A protože je pro něj divadlo jen k zábavě. (Recenzi ale dodám později. Teď na to nemám čas, od Oidipa utíkám ke Třem sestrám (sic!).)

trochu slunce a moře

(předmaturitně)

Je nutné dopřát si trochu moře a tepla a rozloučit se s Déčkem. Můj milý fotoaparát, Nikon D 3000, měl sotva půl roku, když se setkal se žralokem z druhého obrázku. Následkům tohoto setkání podlehl. Vzpomínáme. 

Mám ale krásnou maminku! (Fotky nejspíš od Ann, já v Egyptě nebyla.)

Malý princ (Antoine de Saint-Exupéry)

Jsou knížky, ke kterým se lze vracet stokrát znova. A jsou knížky, ke kterým se lze vracet jen do určitého věku. Malý princ sděluje tolik jasných a průzračných, ale polopatických pravd, že do patnácti má člověk svaté právo být jím uchvácen, od patnácti nahoru už by si ale měl držet zdravý odstup. Exupéryho ilustrace jdou ale zcela mimo věkové tabulky.

Bible

Bible je základ. Tu svoji jsem dostala v sedmi letech společně s první desetikorunou. Byl to snad vstup do dospělosti. 

Cizinec (Albert Camus)

Dnes umřela maminka, 
možná taky už včera


Cizinec mne uhranul poprvé právě touto větou - veršem, kterým Zsuzsa Takács uvedla svou Báseň vysvlečenou ze šatů. Právě tato věta se jí stala klíčem k otevření pokoje maminčiny smrti, aby v něm mohla uklidit. A uklidila.

Hordubal (Karel Čapek)

Povídka, či spíše novela Hordubal je součástí volné trilogie, do které Karel Čapek zařadil ještě novely Povětroň a Obyčejný život. Tato trilogie bývá nazývána "noetickou", tedy hledající "způsob pravdivého poznání". Společným tématem všem třem textům je hledání hodnoty lidského života,  pravdy, kterou tento život obsahuje i obecně - jeho smyslu (který je v různých pohledech proměnlivý - a jsme kolečkem zpět u pravdy!)... 
Všechny tyto texty se ptají po smyslu existence, po tom, jak a proč tu každý z nás je. A musíme Čapkovi přiznat, že se ptá bravurně.

Proměna (Franz Kafka)

Rok krysy (Ivan Martin Jirous)

Básně IMJ jsou poměrně spornou veličinou současné české literatury. Obecně se dají kritické názory rozdělit do dvou táborů; na ty, kteří Magorovým básním přiznávají estetickou (poetickou, uměleckou) kvalitu a na ty, kteří textům přikládají především hodnotu historickou.

Dostáváme se tudíž velmi rychle k poměrně obecnému problému literatury a umění vůbec, musíme se totiž ptát; "Na kolik lze zde oddělit osobu autora a jeho díla?" 

Melancholické procházky (Ivan Blatný)

(brněnské nádraží brzy k ránu)

K Blatnému se vždycky přibližuji jemně a tiše, s jakousi opatrnou pokorou. Je to pro mne člověk poměrně záhadný a přesto blízký, měla-li bych jej charakterizovat jedním slovem, řekla bych nejspíše "zoufalý". Možná "zoufale sám".

jak se dělá slunce

Jednoduše. Koupíte je od starýho pána s tvrdýma rukama a špinavými nehty. A pak je postavíte na stůl, aby je maminka viděla, až přijde. A máte tolik slunce, že to skoro nejde snést. (Žlutá je útočně arogantní? Nebo hladí? Třpytí se či blyští?)

Vyhoďme ho z kola ven (Ken Kesey)

Další díl horečnatě předmaturitního běhu. Formanův film, který mne přikoval k židli byl jen předzvěstí. 

seznamy

Přivedla mě k tomu kamarádka Denisa, četla o seznamech knihu. A kamarád Jáchym mi nedlouho předtím věnoval malý, černý, linkovaný zápisník (skoro jako Moleskine), abych měla kam psát básně. Ale protože jsem pobrala rozum a přestala psát básně, rozhodla jsem se jej využít smysluplněji. V rámci úklidu ve  všem svém jsem se rozhodla uklidit si i v hlavě. Každá stránka je nadepsána jinak. 

Jména pro budoucí dceru (dcery). 

Jména pro budoucího syna (syny). 

Knihy, které mám ráda. 

Knihy, které chci číst. 

Knihy, které chci. 

Oblíbené básně v plném znění. 

Oblíbení prozaici. 

Oblíbení básníci. 

Filmy, které jsem viděla. 

Filmy, které chci vidět. 

Co chci zažít. 

Co nesnáším. 

Oblíbené inscenace.

Milí režiséři a divadla.

...

Je to vskutku báječné - takový pořádek, všechno úhledně srovnané v linkách. A moje touha vlastnit je ukojena drobnými písmenky. Nevadí, že ty knihy, divadla, zážitky, věci nemám. Mám je totiž napsané.
Co vy (chachá - kdo vy?), taky máte seznamy? A dlouhé? A na papíře? V kompjůtru? V hlavě?

Žert (Milan Kundera)

Předem - uznávám, že je to literárně hodnotná kniha. Intelektuální. 

Nicméně mě neskutečně štve. Nelíbí se mi jazyk zahlcený zbytečnostmi, manýrami. Nelíbí se mi text zahlcený slovy až k úplnému zastření smyslu. Nelíbí se mi odbočky a odbíhání, spoustu intelektuálna, které z toho ční, jak kdyby jej tam někdo natloukl pěstí. Nelíbí se mi Kunderův cynismus. Nelíbí se mi, co se v knize děje. Žena zredukována na bytí pro sex. Pro ukojení, pro pomstu.  (Uznávám ale, že je to "dobře" vymyšlené. A napsané - z určitého úhlu - jistě též.) Nelíbí se mi charaktery, z kterých se ukazuje jen (ta právě vhodná) půlka.

Co se mi líbilo - část zabývající se Lucií, která smysluplně reflektuje hlavní téma. A "díl" o Kostkovi. Křesťanství tam totiž suverénně nabourávalo ten vše prostupující cynismus. Ne vždy v dobrém, ale s nadějí.

Film mi přišel poměrně dobře udělaný, ačkoliv vypustili linku Lucie, dokázali se držet podstatného.

skrumáž

(Ano, je to tady. Bude následovat konvolut či skrumáž textů cílených k maturitě. Reporty o - dohromady třiceti - knihách, které se octly na seznamu. Včetně otrocky sepsaných rychlých obsahů, přihlouple středoškolských úvah o smyslu, výpisu postav a historických souvislostí. Doufám, že to bude královská zábava. Zbývá pět týdnů. Následuje seznam, aby se vědělo, co čekat.)

Moravské pašije

Teátr Víti Marčíka je prapodivné těleso otce a syna Marčíků (a snad i jiných). Hrají. V řečkovické husitské modlitebně se po pěti letech ukázali s pašijemi. Hodinu (a kousek) trvající sprška slov, hudby a obrazů. Jeden vypravěčherec a jeden jenomherec. Trocha harmonia, houslí, píšťalka, zvonky, zpěv - jeden kříž a dvě lampy, starý vrzající povoz, pár loutek, trocha světla - a uprostřed Ježíš, ukřižovaný, stále živý. Připočtěte hlas, kňouravě dětský z pusy hromotluka - a máte - - (Divadlo, které se přesahuje. Hrubě.) 

Když mi bylo dvanáct, viděl jsem, jak křižují Ježíše.

Říkal jsem to všem, ale nikdo mi nevěřil.

Pan farář mě vyslechl, pohladil mě po hlavě a řekl mi,

abych to už nikomu neříkal, nebo mě budou mít za blázna…

V neděli hrají v Husovicích. To jen pro pořádek.
(Doplnění 19.dubna. V Husovicích vskutku hráli - v rámci Husovického dvorku, živelného festivalu  u fary ČCE Brno Husovice. Lidí i dětí byla hojnost, Tři vlasy děda Vševěda neměly chybu. Vivat!)

na co půjdu

hned, jak to bude možné? - Na Trapná muka, skrumáž Čapkových povídek, v podání herců Husy na provázku a v režii Jana Mikuláška. A hodně se na to těším.

(z deníku referendum, Sýkora, Buršová, Dalecký)

krátké, ale důležité

Zaběh se mi mezek, říká Matěj a tak teď jen opakuju. Nemám ho už pár dní. Většinou prospaných. Přesto se událo několik zajímavých věcí. 

Zrcadlovka (Nikon D3000, dostanutá k osmnáctinám a devatenáctinám) je zcela a úplně utopena. Zkouším zachránit objektiv. Králičice Alenka usilovně roste. Je roztomilejší a větší, než jsem čekala. Nevejde se do klece. Dostane novou. I přes absenci mozku u přijímacího pohovoru, jeden odvoz záchrankou a několik probdělých nocí mne vzali na divadelní fakultu JAMU. Obor divadelní dramaturgie. Nejlepší na tom je, že jsem byla uznána opravdovým, vzdělavatelným umělcem. Taky jsem psala poslední písemku z chemie v životě. A naposled jsem se učila matiku. Těším se na představení Korespondence W+V, přečtení souborného Pitínského a klid. Maturita za pět týdnů. (Zhlédla jsem se v existencialistech.) Lébla jsem dočetla - na pokraji sil. Objevem týdne je Plathová - vždycky jsem měla pocit, že je jen hysterická, teď ji čtu jako těžkou, přetěžkou poesii.