Melancholické procházky (Ivan Blatný)

(brněnské nádraží brzy k ránu)

K Blatnému se vždycky přibližuji jemně a tiše, s jakousi opatrnou pokorou. Je to pro mne člověk poměrně záhadný a přesto blízký, měla-li bych jej charakterizovat jedním slovem, řekla bych nejspíše "zoufalý". Možná "zoufale sám".


Blatného poetika

V Melancholických procházkách staví Blatný na hře se zvukovou stránkou jazyka, eufonii, rýmu. Rým pro něj ale není "smyslem básně", dokáže s ním pracovat jako s velmi dobře zvládnutým prostředkem, což - samo o sobě - posunuje jeho texty na vysokou úroveň.

Budeme-li ale poetiku textu brát jako jeho "nadstavbu" či přesah, to, čím se text dostává "nad", je třeba promluvit o Blatného civilismu, kterým staví běžné obrazy do nového světla. Jeho poesie je o lidech, obejde se však bez nich. Blatný často vytváří "básnické fotky", zachycuje momenty a místa, která lidé stvořili, ale teď je - z nějakého důvodu - opustili.

Jako by se těch lidí - tak surově přítomných - bál.

Téma a smysl

V jakési anotaci jsem četla, že se Blatný v Melancholických procházkách vyznává ze své lásky k Brnu. A - ačkoliv krkolomně řečeno - mohla by to být pravda. Mluví o Brně a jeho přívětivém prostředí jako o příteli, který mu jinak chybí. Jakoby existence ulice samotné mohla nahradit přítele, který nekráčí Blatnému po boku. Město je strnulé a bezpečné. Čitelné. Ulice nemění směr, dlažební kostky neodchází, domy zůstávají stát. To vše dává oproti lidské společnosti klid pevný základ, který snad Blatnému chyběl. 

Chci-li hledat smysl a důvod autorovy tvorby - a já chci, neb jsem přesvědčena, že každá pravdivá umělecká tvorba z pocitu nutnosti a potřeby vychází, ať už je tato jakkoliv motivovaná - můžu se chytit hned toho prvního, co bije do očí. Samota. Blatný byl sám mezi mnoha. Sám ve zmatku. Proto k samotě mohu připojit nejistotu, která se mu v mozku možná svářela až k pocitu existenciální tísně. Absence pevného základu, pravidel. 

"Někdy jsi oslovil ty ostatní, ty cizí.

Jsou v jiných krajinách. Mlýn mele naprázdno."

To je snad dostatečný doklad jeho bytostného osamocení, které ho samotného užíralo a přesto se do něj znovu a znovu utíkal. V samotě je totiž klid. 

Možná proto jsou často Blatného básně jakýmsi zhuštěným zpozorovaným momentem, momentem, kterému něco předcházelo, momentem, který je plný činnosti - a přesto v něm to nejdůležitější - tedy člověk - chybí, aby neporušil Blatného osobní zónu.

Syžet, kompozice a čas

Sbírka obsahuje patnáct básní. Půl z nich jsou spíše črty, momenty, okamžiky zachycené slovem. Druhá půle jsou středně dlouhé básně - vždy se vejdou na stránku. Čas plyne ze způsobu psaní - Blatný většinou zaznamenává pozorované, zahlédnuté - píše tedy v přítomnosti či blízké minulosti. Občas 

Jazykové prostředky

Blatný používá bohatý jazyk, často lze nalézt metafory a básnická přirovnání, vždy ale v jaksi "čisté" a civilní podobě. Neužívá velkých slov, dovede si vystačit s těmi drobnými. 

Postavy

Vím, že je třeba nezaměňovat autora za vypravěče či lyrický subjekt básně, zde si ale myslím mohu dovolit říci, že ano, je to vskutku autor, který mluví, je to autor, který chce něco říct. Otázka ke komu ale mluví?, je však zapeklitá. V básních si obecenstvo nestaví, snad od něj spíše utíká. Možná Blatný psal jen pro sebe, možná ze strachu, aby nezapomněl, možná s nadějí, že v napsaném se vyjeví smysly, které jinak člověk nepojme.

Ivan Blatný

Se narodil v Brně, když mu bylo jedenáct, zemřel jeho otec Lev Blatný (dramatik, prozaik, spojen s brněnskou divadelní scénou), o dva roky později mu zemřela i maminka. Vychovával jej potom strýc. Ivan vychodil gymnázium a začal na FF studovat češtinu-němčinu. Upozornil na sebe básnickou sbírkou Paní Jitřenka (1940), jeho Melancholické procházky (1941) byly hodnoceny jako kvalitní básnické dílo. Blatný byl zapojen do okruhu Skupiny 42 (Josef Kainar, Jindřich Chalupecký a Jiřina Hauková, Jiří Kolář, Kamil Lhoták...). Jako zástupce této skupiny (a člen Syndikátu spisovatelů) byl v čtyřicátém osmém vyslán do Londýna (místo Jana Čepa, který se nezdál být důvěryhodným). Odtud se již ale nevrátil. Krátce pracoval v BBC a Svobodnou Evropu, ale od roku 1954 byl kvůli paranoidní schizofrenii trvale hospitalizován na psychiatrii. Zde se znovu vrátil k psaní, dlouho však nikdo jeho črtám a básním nevěnoval pozornost (byly v češtině, těžko si kdo mohl všimnout, co to je za poklady). Až od roku 1977 je začala jedna z jeho pečovatelek schraňovat a posílat do Toronta Škvoreckým (Sixty-Eight publishers, Josef Škvorecký a Zdena Salivarová), kde v roce 1979 vyšla kniha Stará bydliště (v Čechách Petrov 1994). Posléze Blatný napsal ještě jednu sbírku, Pomocnou školu Bixley, která vyšla v samizdatu 1982, v Torontu 1987.

Ivan Blatný zemřel v srpnu 1990. Pohřben je na brněnském Ústředním hřbitově.

V roce 2009 napsal Martin Reiner (spisovatel, nakladatel) knihu Lucka, Maceška a já, která reflektuje právě Blatného osud a představuje jej v novém světle.