Mám ráda antická dramata pro jejich přímočarost a jasnost, kterou vybízí k nespočetným výkladům. Nemám ráda Městské divadlo Brno, protože je neskutečně jasné, přímočaré a nevybízí k ničemu. A protože je pro něj divadlo jen k zábavě. (Recenzi ale dodám později. Teď na to nemám čas, od Oidipa utíkám ke Třem sestrám (sic!).)
Postavy
Oidipus
Iokasté, Oidipova matka a manželka
Laios, Oidipův (mrtvý) otec
Polybos, Oidipův nevlastní otec
Meropé, Oidipova nevlastní matka
Kreont, Oidipův švagr a strýc, bratr Iokasté
Theiresias, věštec
Korinťan
pastýř
Oidipovy děti
Chór
Místo a čas
Théby, město starověkého Řecka. Psáno jako "současná hra" kolem roku 430 před naším letopočtem. Ve hře jsou zmíněna čtyři místa; Théby - místo, kde Oidipus vládne, Korint, kde vyrůstal, Delfy, ve kterých je věštírna a Kythairón, což je pohoří nedaleko Théb.
Fabule
Příběh, na kterém Sofokles staví je založen na střetu času a míst, na jakémsi míjení se. Zkusím jej vylíčit v časové souslednosti, tak, aby se v něm člověk dokázal zorientovat, tedy;
- Královi Théb, Láiovi je předneseno proroctví, že jej zabije vlastní syn a ten pak bude plodit děti s vlastní matkou. Ve chvíli, kdy se syn vskutku narodí, Láios mu ze strachu nechá probodnout a svázat kotníky (aby neutekl) a dá ho pastýři, aby jej zabil.
- Pastýři je ale děcka líto, odnese jej na Kythairón a dá jej tam korintskému pastýři, aby jej vychoval. Korinťan ale ví, že jeho vládce je bezdětný a po synovi touží - a daruje mu jej.
- V dospělosti se někdo před Oidipem zmíní, že není vlastním - Oidipus tomu nevěří, ale vydá se do Delf, aby se dozvěděl pravdu. Tam je mu ale vyjeveno proroctví, že zabije vlastního otce a bude souložit s matkou. Bojí se toho a tak se nevrací do Korintu, ale míří do Théb.
- Théby mezitím začne sužovat Sfinga, každý den požírá lidi, jediný způsob, jak ji přemoci, je uhodnout hádanku. Král Láios se proto vydá do Delfské věštírny, aby od věštkyně vyzvěděl, jak si poradit se Sfingou. Na cestě do Delf však potká Oidipa. Nepohodnou se, Oidipus Láia zabije.
- Když Oidipus dojde do Delf, uhodne otázku Sfingy (Kdo chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?) a lid jej zvolí králem. Oidipus si vezme bezdětnou vdovu Iokastu a mají spolu děti.
- Po čase začne město sužovat mor, je vyslán Kreon do Delf, aby od věštců vyzvěděl, proč bohové město trestají. (Odkazy k Appolónovi.) Kreon se vrátí se vrátí s tím, že mor je seslán na město, které nepotrestalo vraha svého Krále.
- Oidipus se rozhodne vrahy vypátrat. Dopředu je prokleje, nikdo s nimi nesmí promluvit, pohostit je a modlit se s nimi. Na Kreontovu radu povolává slepého Theiresia, věštce. Ten mu řekne, že Oidipus sám je vinen. Říká ale, ať se Oidipus raději neptá, že ten, kdo mnoho ví, může mnoho ztratit.
- Oidipus mu nevěří, obviňuje Kreonta, že chtěl uchvátit moc a smluvil se proto s Theiresiem. Věštec to ale odmítá a vyprovokován se rozhodne říct Oidipovi celou pravdu.
- Mezitím přichází Korinťan (ten, který Oidipa kdysi přinesl z Kythairónu) a povolává Oidipa zpět do královského paláce, protože Polybos zemřel stářím. Oidipa to rozradostní a znejistí zároveň, nezabil totiž svého otce (domnělého) a věštba se tedy nevyplnila. S dalším ujištěním přichází Iokasté a mluví též o nenaplněné věštbě - otcovraždě.
- Vraždu na cestě do Delf přežil jeden starý pastýř, tehdy Láiův sluha, ten stejný, který Oidipa kdysi daroval Korinťanovi. Aby se vše vysvětlilo, nechá jej Oidipus povolat. Pastýř nakonec přizná, že je to opravdu Oidipus, kdo zabil Laia. (Ne "lupiči", ale jeden pocestný.)
- Zdrcená Iokasté odchází do pokoje, kde se oběsí. Přiběhne tam i Oidipus a když vidí mrtvou ženu - matku, vezme jehlice z jejích vlasů a vypíchne si jimi oči, aby se nemusel na tu hrůzu dívat.
- Kreontovi potom přenechá vládu nad Thébami, chce, aby se staral o jeho dcery - synové to zvládnou sami.
- Morová epidemie končí, po čase zoufalý a slepý Oidipus odchází z města.
Syžet a kompozice
Jako v každé divadelní hře, i zde je základním kamenem dramatická situace a konflikt převedený do dialogu. Specifickým prostředkem, který je v antických tragédiích používán celkem běžně, je chór. Skupina lidí, která na jevišti komentuje dění a vyjadřuje svůj vztah k němu. Je to velmi zajímavý projev tehdejší "demokracie", jakoby měl chór dotrvrzovat, že i v divadelním prostředí má lid svůj vliv.
Co se týká kompozice; děj je uspořádán retrospektivně, podle tradičního (pětidílného) kánonu;
- expozice - úvod, in media res, chór prosí Oidipa o pomoc
- kolize - jako srážka, konflikt, nařčení Oidipa Theiresiem
- krize - Oidipova nedůvěra vůči svědectvím, jeho hněv a vyhnání Theriresia
- peripetie - povolání starého sluhy, příchod Korinťana
- katastrofa - sebevražda Iokasté, Oidipus s vypíchnutýma očima odchází
- (katarze) - která je už pouze nabídkou divákovi, který si skrze hru může cosi uvědomit
Jazykové a literární prostředky
Hlavním literárním prostředkem je - nečekaně - dialog! Ale mezi dialogy lze rozlišovat - je tu dialog postav, takový ten běžný. Druhou možností sdělování je dialog mezi postavou (nejčastěji Oidipem) a chórem. A třetí způsob, který Sofokles použil, je dialog vnitřní, včetně mnoha filosofických úvah. Nutno podotknout, že se jedná o tragédii, tedy formu řazenou k vyššímu stylu.
K literárním prostředkům ještě můžeme přiřadit způsob fungování hrdiny - totiž archetypu, který se staví proti - - čemukoliv. Osudu, dějinám, nepřátelům. Stejně tak je pro řecké tragédie typický archetyp věštce a ubohé, ale silné ženy. (Archetypy však nejvíce rozvíjí až commedia dell` arte.)
Špatně se tu mluví o jazykových prostředcích, snad je možno říct, že hra je psána ve verších. Ale co víc - vzhledem k tomu, že řecky neumím a originál si tedy nepřečtu... Často jsou zmiňované archaismy a poetismy. Budiž tedy. Ale třeba v Borkovcově překladu, který mám nejraději, zas příliš ne... Jinak je hra přeložena od Petišky a Skácela (a nejspíš dalších).
Téma a smysl
Jako nejdůležitější téma vždy bývá vykládán lidský vzdor proti osudu, Oidipovo snažení volit své cesty a rozhodovat se sám. V Antickém Řecku bylo nemyslitelné, aby se mu toto podařilo, vlastně musel skončit špatně. Proto mě v rámci hry tato volní linie příliš nezajímá, ale i zde lze najít jakýsi přesah do současnosti - hraje se tu totiž právě o svobodnou volbu o člověka, o nic menšího. A je jedno, má-li být dotyčný svázán rozumem či neznalostí nebo čímkoliv jiným. Otázka je, zdali tato determinace vskutku existuje a existuje-li, zda-li ji dokážeme zvrátit.
(V podstatě na toto navazovalo mnoho filosofů - už Platón, pro kterého byla tato otázka vskutku aktuální, ji demonstroval ve svém podobenství o jeskyni - totiž, že lidé vidí jen odrazy (a jsou tedy v jejich područí - jako područí osudu) a z tohoto se musí vymanit. S příchodem nové etapy - křesťanství - se této otázky chopil Svatý Augustin, který mluvil o predestinaci a po něm mnoho a mnoho jiných. Blízko se k tomuto tématu dostali existencialisté (Heideggerovo autentické a neautentické bytí - v jehož jsme područí) a fenomenologové.)
Mnohem zajímavější je ale moment poznání. Theresias totiž Oidipa varuje před "přílišným poznáním", které se snadno může zvrhnout a pohltit svého strůjce. Ale Oidipus je zvědavý, ješitný a cítí toto poznání snad jako zodpovědnost - a sám na něj nakonec vskutku doplácí. I toto je jedna ze stále aktuálních rovin hry a aktuální bude dokud nám věda bude odkrývat nové a nové možnosti.
Další možná linka je vlastní zodpovědnost a důslednost, kterou Oidipus cítil coby král a pro kterou nakonec musel odejít z Théb.
Další věc je vztahová úroveň, která však není ve hře příliš rozpracována - proč taky, řecké tragédie nestaví na psychologické rovině, ale na ději a jeho spádu.
Autor a souvislosti
Sofokles byl kromě dramatika i politikem, žil v Athénách 496. - 405. před naším letopočtem. V této době tvořili ještě Euripides - Médea a Aischylos - Oresteia. Sofokles se ale zapsal do vývoje divadla největší měrou - zavedl totiž na jeviště ke dvěma i třetího herce, čímž omezil úlohu chóru. Děj tím dostává větší spád, lze jej lépe rozvinout. Za zmínku stojí, že se vlastně neví, jak byl chór inscenován. Není úplně dobře myslitelné, aby 50 lidí mluvilo naráz - ačkoliv v tehdejších kruhovitých divadlech byla báječná akustika. Navíc měli všichni masky, které zvukové projevy ještě tlumily a rozostřovaly (hráli jen muži, maskami byly znázorňovány archetypální postavy). V současnosti proto často bývá chór vztažen buď k jednomu komentátorovi, nebo je inscenován jako voiceband. (Brecht v Berliner Ensemblu a E. F. Burian v D34.)
Představení MdB
Jestli to představení bylo nějaké, tak neskutečně spektakulární (to slovo znám už dlouho, ale dosud jsem nenarazila na místo, kam by se tak přesně hodilo) a didaktické. Být šesťákem, který zrovna ve škole probíral Sofokla, Euripida, Plauta a Aischyla, neváhám a jdu. A dostanu hru pěkně naservírovanou, dokonce předžvýkanou a zcela srozumitelnou. A můžu pak svou znalostí ohromit pančitelku.
Aneb jak blbý Moša převálcoval dobrého Skácela. Jak atmosféra vizuálně scénického vyjádření přebila samotnou hru, to úmorné snažení, které herci předváděli. Jak se jelo se naplno, od začátku do konce. Naplno a líbivě. Roztomile i s těmi kýčovitými dětmi. Jak se hrálo na hraní voicebandu, jak to skřípalo a vrzalo a celé nedotažené bylo. A jak to byla nakonec škoda. A jak by se to chtělo srovnat s Mikuláškovým - Cpinovým Oidipem v Ostravě, který nesl to, co měl nést a říkal to, co měl říkat a každýmu osobně ještě něco navíc.
A nejlepší byl stejně Isteník a Matějka. Burani.
(Fotky ze stránek Městského divadla Brno.)
Žádné komentáře:
Okomentovat