° ° jsme podzim ° °

a zase, od desátýho září nudle.
a jsme doma.
o měsíc (doma) později pak chrapot a teplota.
ono se to dítě celou dobu dusilo. tak trochu. trochu dost.
takže teď tu třikrát denně dítěti a třikrát denně matce frčí inhalátor,
burácí v souhlasu s myčkou, pračkou a sušičkou,
denní symfonie řádu.

když jdu vyhodit odpadky, mžourám do tepla a sluníčka. nezvyklá.
je půlka října a my jsme už měsíc doma.
Pane dej, ať už můžem ven.

°° o období jinde. jinak. čtyři.°°

po začátku léta bylo léto a po něm ještě pozdní léto.
v létě se Jáchym narodil.
v pozdním létě se s ním učíme žít.
a na prahu podzimu už mám v jedenáct večer bezpečně uspáno a ještě i energii přemoct svoje údy a z postele se posunout k počítači a napsat to.

narození nádherný a rychlý a naše. šestinedělí do plnejch, s Jakubem v zádech a nejvíc v posteli. pak chatky tábora a krása, že to tak jde, dva chlapečci, léto a tábor.
počátek běžnýho režimu doma byl téměř smrtelnej.
matka chodí a říká "nejde to. nepůjde to. nelze uspat dvě děti najednou. nene."

ale teď už je přívětivý podzim, smí se válet dlouho v posteli a odpoledne už nikam nevyrazit, protože přece stejně není tak hezky, aby bylo nutný nechat si promrzat klouby prstů na hřišti... a tak si doma hrajeme s venkuposbíranými kaštany, objevujeme štětce, pásky, pastely a pastelky, vodovky, barvy, těsta, brambory a domenky z dupla. a řeč. vlastní, naši. jazyk, spojení, věty.

najednou je tu velký člověk a malý člověk.
a tatínek v práci.
a matka, co nemá na nic víc. vlastně teď překvapeně zírá, že už i prsty hledaj správný klávesy dost krkolomně. spíš těžce. kdepak. jsme čtyři, to je jiná pohádka.