déšť v listopadu (nebo i na jaře)

Taková voda
zmučená voda voda žal
jako ta voda
co si v ní Pilát ruce umýval

Taková voda padá
A co bys chtěl
až k srdci zamračený
když taková voda padá


A já bych chtěl
slzavý úsměv smutné ženy
co mě má ještě ráda


(František Halas Jaroslavu Seifertovi, fotila Ann někde na severu tuším)

jde to - -

 
- - všude. Být doma.

zkouším

Tak tedy - už vím co. Nepřesně, ale zkouším - - 

Pracovat a oblékat se jako elegantní muž. Košile a svetry. Vintáž, že. Míň kouřit, míň pít, víc číst a učit se francouzsky. Přestat se představovat jako ta, co se stydí. Nezačínat každou jedenapůltou větu slovem "já". Důkladně analyzovat a nezapomínat na syntézu. Myslet koncepčně a přesto nepříliš urovnaně. Vykašlat se na to, jestli je ubrus rovně a máslo na chlebu rovnoměrně. Dodělat co se nestihlo a zapomnělo, vyřídit, co dávno mělo být. Nechat opravit foťák. Být pořádně, bez výmluv. A boty - boty ze sekáče, zato s podpatkem. A těšit se z věcí, co jsou ku potěše.

Jorge Luis

Znáte takové ty pány, co jsou daleko a občas třeba i mrtví, ale vy se jich stejně bojíte a stejně k nim tajně vzhlížíte a po nocích se od nich nemůžete odtrhnout? Ten můj se jmenuje příjmením Borges a nechává lidi prožívat roky v okamžiku smrti. Bez vysvětlení, jako zázrak. A posledních pár nocí mne nechce nechat spát. (Ani nevím, na kterém obrázku se ho bát víc.) Taky takové znáte?