Expres na západ / Sunset limited

Cormac McCarthy se vyznamenal. Hanka Mikolášková taky. Hodinu a půl trvající představení je plné slov, plné textu. Když skončí, nepamatujete si ani jediné slovíčko. Ale o to nejde.

Scénické řešení je dobře promyšlené, vyniklo o to víc, že hlediště, které svírá jeviště ze dvou stran jako kolejnice, bylo poloprázdné. Bytí sevřené společností. Co hůř, člověk sevřený lidmi. Celou hru nevydechnete. Text je napsaný dobře, tak aby se v něm člověk nemohl zachytit, tak aby mu nic neuteklo. Gradace postupně překračuje malé cíle a řítí se pořád dál a dál a ... závěr je plný obsahu, nicméně jevištní zpracování mu ubližuje. Zapadá. 

Jistě je třeba vyzdvihnout práci světel a hudby, která výsledku přidává a pomáhá gradaci jednotlivých scén. Za zmínku ještě stojí herecké zpracování, Jiří Vyorálek exceluje, to zcela jistě. Je uvážlivý, mírný, nepřehrává a přitom dovede vystihnout člověk, který depresi nemá ani tak V hlavě, jako spíš KOLEM hlavy. Stejně pochvalně se bohužel nemůžu zmínit o Tomáši Sýkorovi, který se sice své role zhostil s patřičnou surovostí a dokázal nehledat hloubku tam, kde není (jakože k tomu jeho postava svádí - kdo by chtěl hrát zaslepeného, inteligencí nepříliš oplývajícího černocha), ale některé (i důležité) detaily mu unikly. V nejvyhrocenějších chvílích, kdy se jeho postava otvírá, vydává ze sebe, jde až na dřeň, předváděl TS jakousi podivnou hru, téměř parodii, která spíš odpuzovala. Druhá výtka směřuje k jeho výslovnosti - protože herec může mluvit rychle, jen když je mu i tak rozumět. A TS nebylo. 

(fotka ze stadec.cz)

máma. mám. máma.

Hraju si na mámu. Alenka mi usíná v náručí připoutána šátkem jako novorozeně. Ze sna vrní, skřípe zuby a funí. Je roztomilá. Volám na ni Aljušečko.  (Aljošečka vás kousl do prstu? - Poznej film. Nápověda: Kolařík. )

Zato moje maminka si hraje na supermana. Dneska v jedenáct spadla z paluby do moře. Je v Egyptě. Byl tam desetimetrovej žralok. Prý. Ale pět metrů možná mít mohl. Lidi nežral, což je dobrá zpráva. Špatná je, že přes tu palubu spadla nejen moje maminka, ale i foťák. Taky můj. Půlroční. Nacvičím si pro něj nejspíš requiem. 

2+1... fantazijé?

Nějak mě ta divadelní sranda poslední dobou nebaví. Improvizujeme až do úplného ničeho. Trochu oplzlosti, trochu musu. Trochu navážení se do diváků. Ono to nebylo špatné. Ale asi tam nemám co pohledávat. Že. 

(fotka z deníku referendum)

týden s králíkem

Jsem týden doma. Nikdo tu není. Pět bratrů je na horách, maminka u moře, tatínek v práci. Chodí na večeři. Domov se proměňuje mými zásahy. Na záchodě se zabydlely Divadelní noviny. Jinak se u nás na záchodě číst nesmí. Dostala jsem celou bábovku, prý k učení. Taky jsem dostala Kafkovy povídky a Francouzskou poezii nové doby (překl. Karel Čapek, 1964). A taky mě nevzali na DAMU. Mají asi režisérů dost. A lepších. Ale Terezičku (nahoře) do druhého kola vzali. Hérečka z ní bude. Komediantka.

Ale, abych nezapomněla, byla jsem v Praze. Na Barrandovských terasách, rozpadlé barrandovské vile a barrandovských kulisách. Na Petříně jsem se pak válela v trávě. A domů jsem jela nejrychlejším autem na světě. Stoosumdesátkou, říkal Kuba.

Svítalo o něco dřív.

Perverze v Čechách:

Lásky jedné Plavovlásky

Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa

České Moře

A hlavně tanec až do rána, chleba s paštikou, guláš, bílé víno a lidstvo. Celé lidstvo.

Trochu podrobněji; 

Pátého března jsme prožili derniéru velkého projektu Perverze v Čechách, který připravovalo Divadlo Husa na provázku. Všechna tři představení za sebou a potom Meteor z Prahy. 

Jednotlivé díly se dost přesně nesly v náladě zobrazovaných let. Plavovláska se utápěla v nudě a šedi šedesátých, hledala naději a když ji třeba jen zahlédla - rychle zas utíkala. První půlka Cirkusu se odrážela od rytmu Havlových her Asanace a Zahradní slavnost, měla tedy spád, člověk stále a stále hledal souvislosti. Druhá polovina se podvolila melancholicky unavenému Odcházení a zas taková sláva to nebyla. České moře mi bylo překvapením. Nevěděla jsem, do čeho jdu a po první - poněkud roztahané polovině, jsem se rozpačitě usmívala. Nerozuměla jsem tomu, co to doháje herci s plavacím náčiním předvádí. Po druhé polovině - jejíž obsah čím dál jasněji vyjevoval cosi o dnešním světě - jsem nevěděla o moc víc. Ale chtělo se mi tleskat a říkat ano! ano! ano! A tak to tak dopadlo. Odtleskali jsme Perverzi poslední večer a co jsme nedotleskali, to jsme dotančili na Meteoru. Svítalo o něco dřív. Morávek to říkal.

A mám plakáty!

Elementární částice

Tohle je óda na Mikuláška. Viceníkovou. Houellebecqa. Vyorálka. Cpina. Surový nadhled, šílená zahleděnost, subjektivita, život. Chvíle, kdy toužíte, aby to nekončilo. Nikdy. Ne teď. (Jděte do divadla. Občas to má smysl.)

Krátká zpráva o Perverzi v Čechách bude následovat. Částice ale těch 12 hodin v divadle přebily.

(Elementární částice, režie Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková. Divadlo Reduta Brno. Fotky odtud.)

Huvar, Baletky a Malý princ

Kde má růst srdce, musí tvrdnout dlaně.

Antonín Huvar. Nová hra Buranteatru. Nová hra Riegra a Zetela. Nová hra o starém životě. Pánové se důsledně vyhýbají kontroverzi, jakýmkoliv přesahům do současnosti. Nejde o vinu. Nejde o pomstu, zločin či trest. Jen chcete přežít. Hraje hudba, slova, zvuky, výstřely a to vše tak šíleně nahlas, že najednou jste taky - v kriminále. Máte strach, bojíte se, netušíte, co bude za okamžik. Tolik násilí - a jako by kopali do vás. Odstup neexistuje, jste v tom taky, jste v tom až po uši a přemýšlíte, jestli dokážete být rovní. Jestli dokážete stát sami za sebou.

Prerekvizitou k představení je program. Bez důkladného prostudování vám mnoho unikne.  Představení je typicky Buranské, strohé, stojí na hercích. Otázkou je, zda-li lze násilí, zlo a krutost lágru 50. let přetavit skrz herecké podání. Lukáš Rieger se snaží dokázat, že ano, nicméně nejsilnější okamžik inscenace nastává ve chvíli, kdy se dokáže odpoutat od prožívání a na pomoc si vezme metaforu. Když spadne oprátka, rozezní se řetěz, peří se rozlétne do stran. Tolik svobody, tolik Boha.

Inscenaci samotné trochu chybí linka, jakékoliv stmelení, jednota. Existují pouze epizody stojící na třech hercích. Občas trochu zmatek. Ten je ten, toho teď zbili a teď je z něj najednou policajt. A proč to všechno, vlastně? Výtek lze najít dost. Ale přesto: Jděte pobejt k Buranům, něco si pomyslíte - a i to je dneska dost.

Baletky v Huse na provázku jsou hra ryze ženská, v rámci jedné baletní hodiny představí osud šesti matek, mamin, dcer, holek a baletek. Některých více, některých méně. Smějete se. A přitom víte. Aťku Ambrovou, která nedávno zemřela, statečně zastupuje Andrea Buršová. Představení se dá vytknout dost; zbytečná rozbíhavost a nesoustředěnost, roztříštěnost. Gradace, která nedoběhne k cíli. Jakási krátkodechost. Přílišná stylizace. Všechno se to ale spojuje v celek a tak tam sedíte, koukáte a baví vás to. Nedozvíte se nic zásadního o sobě ani o nich. Ale máte šílenou chuť zapsat se do nejbližšího kurzu baletu. 

Malý princ ve Viole byl dokladem toho, že divadlo má tisíc a jeden význam. Autorské čtení bez autora. Dopisy mamince. Dopisy synáčkovi. Trochu hrátek se světlem a bílý střik. A růžové ubrusy na stolech. Naprostý minimalismus. Prosím, namaluj mi beránka. (Daniela Kolářová a Tomáš Pavelka.)

(fotky ze stránek jednotlivých divadel)

smrt aneb příběh

řekli mi na počátku že mám talent a v tu chvíli jsem byl na konci

když jsem si to uvědomil byl konec

Zamilovala jsem se. Má žluté desky, bílý obličej a oči obkreslené černou tužkou. Oběsil se v provazišti. Petr Lébl vydestilován Radkou Denemarkovou na několik průzračných kapek. Na krev, na dřeň. Čtu ho posledních pár dní, vždycky jej uchvátím a držím. Ale neprospívá mi, po nocích potom přemýšlím, kam jsem se poděla já. Tak stejná, jiná. Živá. (Taky nechci studovat na DAMU a přesto jedu za týden dělat přijímačky. Máme to stejně, až mrazí.)

Smrt nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla, Host, 2008

(fotka z artlistu.cz, ivan pinkava)

daleká cesta za domovem.

Putování o víkendu. Prázdné stěny v cizím bytě (holé varle žárovky u stropu), dopoledne procházka ve zmrtvělém Barrandově, kde ještě před půl rokem popocházela V. s psékem. Byla zima, mluvilo se o Hejdovi. 

Večer Malý princ ve Viole (a ty růžové ubrusy, ach). Následně noc u babičky, posledních pár let čeká léto se sušenými hortenziemi a starodávným kloboukem.

To nejdůležitější přišlo nakonec. Messner (horolezí). Alenka. Králičice (tedy sokyně mé Gretky). Přežila cestu do Brna a vesele pelichá. Docestovala až k nám. Kdybyste si mohli sáhnout, pocítíte, jak hřeje. Jako novorozeně.