Kde má růst srdce, musí tvrdnout dlaně.
Antonín Huvar. Nová hra Buranteatru. Nová hra Riegra a Zetela. Nová hra o starém životě. Pánové se důsledně vyhýbají kontroverzi, jakýmkoliv přesahům do současnosti. Nejde o vinu. Nejde o pomstu, zločin či trest. Jen chcete přežít. Hraje hudba, slova, zvuky, výstřely a to vše tak šíleně nahlas, že najednou jste taky - v kriminále. Máte strach, bojíte se, netušíte, co bude za okamžik. Tolik násilí - a jako by kopali do vás. Odstup neexistuje, jste v tom taky, jste v tom až po uši a přemýšlíte, jestli dokážete být rovní. Jestli dokážete stát sami za sebou.
Prerekvizitou k představení je program. Bez důkladného prostudování vám mnoho unikne. Představení je typicky Buranské, strohé, stojí na hercích. Otázkou je, zda-li lze násilí, zlo a krutost lágru 50. let přetavit skrz herecké podání. Lukáš Rieger se snaží dokázat, že ano, nicméně nejsilnější okamžik inscenace nastává ve chvíli, kdy se dokáže odpoutat od prožívání a na pomoc si vezme metaforu. Když spadne oprátka, rozezní se řetěz, peří se rozlétne do stran. Tolik svobody, tolik Boha.
Inscenaci samotné trochu chybí linka, jakékoliv stmelení, jednota. Existují pouze epizody stojící na třech hercích. Občas trochu zmatek. Ten je ten, toho teď zbili a teď je z něj najednou policajt. A proč to všechno, vlastně? Výtek lze najít dost. Ale přesto: Jděte pobejt k Buranům, něco si pomyslíte - a i to je dneska dost.
Baletky v Huse na provázku jsou hra ryze ženská, v rámci jedné baletní hodiny představí osud šesti matek, mamin, dcer, holek a baletek. Některých více, některých méně. Smějete se. A přitom víte. Aťku Ambrovou, která nedávno zemřela, statečně zastupuje Andrea Buršová. Představení se dá vytknout dost; zbytečná rozbíhavost a nesoustředěnost, roztříštěnost. Gradace, která nedoběhne k cíli. Jakási krátkodechost. Přílišná stylizace. Všechno se to ale spojuje v celek a tak tam sedíte, koukáte a baví vás to. Nedozvíte se nic zásadního o sobě ani o nich. Ale máte šílenou chuť zapsat se do nejbližšího kurzu baletu.
Malý princ ve Viole byl dokladem toho, že divadlo má tisíc a jeden význam. Autorské čtení bez autora. Dopisy mamince. Dopisy synáčkovi. Trochu hrátek se světlem a bílý střik. A růžové ubrusy na stolech. Naprostý minimalismus. Prosím, namaluj mi beránka. (Daniela Kolářová a Tomáš Pavelka.)
(fotky ze stránek jednotlivých divadel)
Žádné komentáře:
Okomentovat