Expres na západ / Sunset limited

Cormac McCarthy se vyznamenal. Hanka Mikolášková taky. Hodinu a půl trvající představení je plné slov, plné textu. Když skončí, nepamatujete si ani jediné slovíčko. Ale o to nejde.

Scénické řešení je dobře promyšlené, vyniklo o to víc, že hlediště, které svírá jeviště ze dvou stran jako kolejnice, bylo poloprázdné. Bytí sevřené společností. Co hůř, člověk sevřený lidmi. Celou hru nevydechnete. Text je napsaný dobře, tak aby se v něm člověk nemohl zachytit, tak aby mu nic neuteklo. Gradace postupně překračuje malé cíle a řítí se pořád dál a dál a ... závěr je plný obsahu, nicméně jevištní zpracování mu ubližuje. Zapadá. 

Jistě je třeba vyzdvihnout práci světel a hudby, která výsledku přidává a pomáhá gradaci jednotlivých scén. Za zmínku ještě stojí herecké zpracování, Jiří Vyorálek exceluje, to zcela jistě. Je uvážlivý, mírný, nepřehrává a přitom dovede vystihnout člověk, který depresi nemá ani tak V hlavě, jako spíš KOLEM hlavy. Stejně pochvalně se bohužel nemůžu zmínit o Tomáši Sýkorovi, který se sice své role zhostil s patřičnou surovostí a dokázal nehledat hloubku tam, kde není (jakože k tomu jeho postava svádí - kdo by chtěl hrát zaslepeného, inteligencí nepříliš oplývajícího černocha), ale některé (i důležité) detaily mu unikly. V nejvyhrocenějších chvílích, kdy se jeho postava otvírá, vydává ze sebe, jde až na dřeň, předváděl TS jakousi podivnou hru, téměř parodii, která spíš odpuzovala. Druhá výtka směřuje k jeho výslovnosti - protože herec může mluvit rychle, jen když je mu i tak rozumět. A TS nebylo. 

(fotka ze stadec.cz)

Recenze na divadelní představení Expres na západ / Sunset limited. 

Psáno z reprízy 19. 3. 2011.

Asi v polovině devadesátých let, kdy se všichni vzpamatovali z omámení svobodou a nekončících možností nového umění, se začalo mluvit o krizi českého divadla. Zatímco v šedesátých i sedmdesátých letech určovala česká alternativní scéna tvář světového divadla stejně jako Brook nebo Malinová (vzpomeňme Krejčovo pojetí Čechova), od bouřlivého roku 89 začaly české inscenace zapadat do průměru. I pod průměr. České divadlo sice ještě povzbudila jedna obdivuhodná generace – Lébl, Scherhaufer a Pitínský – ale její práce záhy ustrnula smrtí prvních dvou zmiňovaných. Ten třetí se stal pro české publikum nestravitelně avantgardním a tedy nepoužitelným. Od té doby prosím nic. Od té doby se skuhrá a naříká, že nám divadlo umírá pod rukama. První evropské zpracování McCarthyho hry Expres na západ / Sunset limited ale dokazuje pravý opak. Divadlo stále žije! A dokonce má nové tváře a nabízí nové důvody, proč do divadla chodit.

„Co kdybych vám dal své slovo, že půjdu rovnou domů a po cestě se nepokusím zabít?“

Hra, kterou na brněnském Stadionu režírovala Hana Mikolášková, je výraznou připomínkou toho, o co nám tu všem jde. Hraje se v ní o dvou mužích, černochovi Blackovi, kterého propustili z vězení a doktoru Whitovi, který se rozhodl skočit pod vlak. White vidí vše černě, stravuje ho deprese, kterou si nenese ani tak v sobě jako spíš kolem sebe. Black je naopak přesvědčen o naději na záchranu a spásu, o tom, že život má smysl. Ve hře ale nejde o každého zvlášť, spíše o prostor mezi dvěma muži, kteří se vzájemně přesvědčují o své pravdě. Black totiž Whita zachrání z kolejiště setinu vteřiny před tím, než by byl rozšmelcován na kašičku a teď se mu snaží dokázat, že život má smysl. Že člověk jen musí chtít a věřit. Hraje se zde o život. O nic menšího. Hra se ptá, zda-li je možné dát člověku smysl života. Zda-li je možné zachránit ho od smrti nejen fyzické.

Cormac McCarthy, autor hry, je jedním z nejvýznamnějších amerických spisovatelů současnosti, jsou mu vlastní krátké sdělné věty, jasné charaktery a téměř černobílé vidění podporující existenciální ladění jeho děl. To všechno v Expresu na západ uplatňuje. Za překlad hry je nutno vyzdvihnout Alžbětu Šáchovou, která dokázala vložit do úst postav jazyk odpovídající jejich charakteru.

Hra je totiž navýsost textovou záležitostí, nelze ale říci, že je konverzační v běžném slova smyslu. Ačkoliv tu probíhá konverzace, nejde o žádné plkání, které známe z konverzačních her 1. poloviny 20. století. Dialogy jsou vystaveny mistrně, tak, že každé slovo má svou váhu a význam. Jde o úsečnost a nedořečenost, která dává prostor divákovi. Věty jsou impulsem pro divákovy úvahy, postrčí je, ale nedávají nápovědu. Žádné rozhřešení. Hra vzbuzuje otázky, ale odpovědí dává zatraceně málo.

To, co jsem zatím napsala, dává základ vskutku dobře strávenému večeru. A je to tak. Na brněnském Stadionu lze čekat zážitek. Zpracování za předlohou nezaostává – naopak, naplňuje ji dalšími a dalšími obsahy. Nelze nezmínit nápaditou scénografii, která umístila jeviště mezi dvě sestupné „tribuny“ sedadel. Hraje se v jakési nudli, uprostřed stůl, dvě židle a dva muži. Jeviště sevřené sedadly. Bytí sevřené společností. Člověk sevřený lidmi.

Proti inscenaci mám dvě výhrady. První se týká hereckého zpracování. Jiří Vyorálek, současná hvězda českých jevišť, si vede velmi dobře. Nepřehrává, nesklouzává k póze, dovede skromně vyjádřit člověka, který už nevidí žádný smysl. Dovede dokonce zahrát, že smysl vidět nechce. Partnerem je mu Tomáš Sýkora, člen souboru DHNP. Ten sice dokázal svou roli pojmout zajímavě a v určitém smyslu správně – nehledá hloubku tam, kde není, ačkoliv k tomu postava svádí – ale jeho herecký výkon nijak neoslňuje. V nejvyhrocenějších scénách, v okamžicích, které jdou až na dřeň postavy, v momentech, které se mají divákovi vrýt pod kůži, vtáhnout ho, totiž Sýkora nehraje ani neprožívá, spíše paroduje. Působí pak odpudivě a neuvěřitelně a hra ztrácí spád. Navíc lze mít výhrady k jeho výslovnosti, mluví často velmi zbrkle a není mu pak rozumět, což je škoda, protože ke své postavě pasuje a těmito detaily částečně znehodnocuje (nejen) svou práci.

Druhou výtku bych směřovala k režii. Hra sice graduje, neztrácí rytmus a spád, přestože je v ní minimum akce, což je obdivuhodný režisérský výkon, nicméně tato gradace nakonec vyšumí trochu do prázdna. Jakoby se režisérka bála použít nějakou výraznou jevištní metaforu, nějaké dech beroucí vyjádření. Tomuto strachu se nelze divit – přebujelý závěr by vskutku mohl poselství celé inscenace zhatit a zastřít, nicméně věřím, že uměřeně odvážný závěr mohl konečné vyznění ještě posílit.

Na závěr je nutno dodat, že i přes výtky, které jsem k inscenaci měla, to byl zážitek nevšedního obsahu i rozsahu. A že chodit do divadla má smysl. Chcete-li procentuální hodnocení, dávám 80% s vědomím, že Wilsonova Věc Makropulos v Národním divadle, největší událost sezony, je na pomyslném žebříčku na 95%. Těch zbývajících pět procent si nechávám na dobu, kdy české divadlo bude zas tak trochu i světovým.