tři roky zaběhaný život se po státnicích překotil jako vagón z kolejí. volno. klid. nic nemuset, nikam zrovna neběžet a nemuset vstávat. a tušení, že je to tak na dlouho. volno. klid. a po pár prospaných dnech najednou radost ze čtení, psaní běžícího pod rukama, ze všeho najednou!
pak skok. rumunsko ve dvojici, dunaj a louky a slunko a kafe a potácení se se zátěží sobě rovnou. žití v cizotě a touha navěky tam zůstat, uvázaná u srubu s maličkou studánečkou, jednou kozou a plechovýma kamnama. navěky zůstat zapomenutá tam, kde nikdo nevznáší požadavky. radost a vděčnost za celou cestu. a zpět doma stálé pokukování po způsobu, jak to vykonat. jak tu chajdaloupku sehnat, kde na to sehnat finance a jak fungovat tam. aspoň na rok, prosím. nebo aspoň na půl. nebo prostě - dokud tam nedopíšu tu knihu!
následně rozpačité brněnské střízlivění. stáž. práce. scénář. texty. projekty. a radost, ne? miluješ přece divadlo, ne?! horečnatá, uchrchlaná horkotěžko rukama udržuju poslední zbytky tři roky pečlivě budované konstrukce. najednou není proč být mladá umělkyně. slavná. krásná. žádoucí. najednou nestačí zavděčit se všem pedagogům, příznivcům a kolegům. chce se něco víc.
zavděčit se sama sobě. sebou. a kurva mi to nejde.
(švankmajer se teď hodí, stejně jako stopadesátkrát předtím. hlína a proměny tváře. zas.)
