Cizinec (Albert Camus)

Dnes umřela maminka, 
možná taky už včera


Cizinec mne uhranul poprvé právě touto větou - veršem, kterým Zsuzsa Takács uvedla svou Báseň vysvlečenou ze šatů. Právě tato věta se jí stala klíčem k otevření pokoje maminčiny smrti, aby v něm mohla uklidit. A uklidila.




Postavy
Mersault
Marie
Raymond
jeho milenka arabka
arabové
kněz
maminka


Místo a čas
Alžír ve třicátých letech. Léto. To léto, chtělo by se říct. (Ondřej Novotný, režie Jan Mikulášek, scénická črta v Huse!)


Fabule
Mersault jede pohřbít maminku. Je mu to líto, umřela. Ale ví, že se i teď má dobře. Nepláče. Doma se pak sblíží s Marií, popisuje své snahy získat ji, je to mladíček, snaží se a bojí a neví co čekat. Je to tak jednoduché a jasné. Je léto. Seznamuje se s Raymondem, klukem ze sousedství, který je podezřelý z pasáctví. Pomáhá mu získat dívku, Arabku, po které Raymond touží. To se ale nelíbí jejím muslimským bratrům. Nejdřív Raymonda zmlátí. Když potom jede Raymond se svou milou, Mersault a Marie na chatu na pláž (je léto!), počkají si tam na ně Arabové a znovu se porvou. Teď už s noži. Mersault poté jde pro vodu, aby ošetřil Raymondovy rány, ale u pramínku se potká s jedním z Arabů. Ze strachu jej pěti ranami zastřelí.
V druhé části je Mersault vyslýchán. Sám ví, že neudělal nic špatného, jen se bránil (byť snad nepřiměřeně). K jeho provinění je ale brzy přičteno mnoho dalších faktů, jeho neosobní přístup ke smrti matky. Je označen za nebezpečné, necitelné individuum, které zasluhuje smrt. Není souzen za sebeobranu, ale za vraždu. Zpočátku jej do vězení chodí navštěvovat Marie, poté mu píše dopisy a nakonec ani to. V cele - zcela v duchu neosobnosti a odtažitosti - přemítá Mersault o tom, jak bude poprava vypadat, jak vypadá gilotina a o tom, zdali neexistuje naděje na únik. (Ach, Borgesi, Borgesi!) 
Posledních pár stránek se věnuje Mersaultově rozmluvě s kaplanem, jenž se jej snaží obrátit k Bohu. Mersault to ale má za jakousi prapodivně vykloubenou hru - nic jiného než hra to není. Konec je jasný a všechny obřadní tance předtím jsou bezvýznamné, lze je měnit a hrát si s nimi. Mersault nepotřebuje Boha, smrtí pro něj vše končí.
Nakonec vzpomíná ještě na maminku. Na konci života byla připravená prožívat všechno znova. Našla si snoubence, byla otevřená a čistá. To on teď taky. Byl připraven. Byl šťastný, protože vše běželo tak jak má. Je odsouzený k smrti a za chvíli ta smrt vskutku přijde. Je to jednoduché.


Syžet a kompozice
Text je rozdělen do dvou částí, první má pět kapitol a zahrnuje pohřeb maminky, Mersaultův běžný život, odjezd na pláž a konflikt s Araby. Druhá část, členěná na šest kapitol, poté reflektuje soudní proces a Mersaultovo rozjímání v cele před smrtí. 


Téma a smysl
Dovolila bych si tu být odvážnější co se týče interpretace. Existencionalismus, samotu mezi lidmi a Heideggerovo ne-autentické bytí si každý vycucá z prstu na potítku. Ale co když je to jinak. Jistě, cizinec je základem, či spíše ranou novelou existencionalismu. Nechci se o to přít, jen poukázat na fakt, že Camus sám se poté od této interpretace distancoval, mluvil spíše o absurditě moderní doby, tedy o příklonu ke kafkovskému vidění. A tento směr je mi bližší. Existencionalismus totiž zachovává od života značný odstup, soustředí se na osobu a osobnost samotného člověka, ale jak v Kafkových dílech, tak v Cizinci jde mnohem víc o začlenění člověka ve společnosti. Odtud tedy následní svérázná interpretace.
Mersault je divný. Je stejně divný jako Büchnerův Vojcek nebo Čechovův Platonov. Je vykloubený z běžné společnosti, nežije v ní, ale vedle ní. Jde po vlastní ose, po vlastní lince. Má své myšlení, svůj svět. Jaký tedy je? Co ho označit za vysokofunkčního aspergera? Vysvětluje to mnohé a bude tak mnohem jednoduší demonstrovat motivy odcizení a nepochopení. Mersault je aperger, je jiný. 
A hned se dostáváme k (pravda nadčasovému) motivu společnosti. Camus jej má společný (nejen) s Kafkou. Jde o společnost, kterou udržují pohromadě konvence, pravidla. A ten, který je nějakým způsobem narušuje, je automaticky považován za zvrhlého a nebezpečného. Mersault se nechová nebezpečně, jen divně. Nemá potřebu projevovat emoce. Žije v jednodušším světě, světě po lince, celý život pro něj může být algoritmicky uspořádaný, na vše existuje jasná odpověď. Nemá cenu se vzpírat tomu, co neovlivním. Po příčině přichází následek. Akce reakce. Umřela? Smutné. Ale nemá se vlastně dobře? Stejně se nudila. Ohrožuje mne někdo? Tady a teď a přímo? Zastřelím ho. Soudí mne? Stejně mne nenechají mluvit. Nemám se jak bránit. Neudělal jsem nic špatného. Příčina následek. Akce reakce. Algoritmus. 
Člověk není determinován ani Bohem, ani osudem, nemůže se ale rozhodovat sám. Je zcela v moci společnosti. A když mu ta nerozumí, je to jasné. Konec. Jediná možnost, jak to přežít, je porozumět společnosti. Ohnout hřbet. Ale tomu Mersault nerozuměl (přiřkneme-li mu diagnózu). Nebo nechtěl rozumět (necháme-li ho být normálním). A tady spočívá ta absurdita. Člověk může být jakkoliv rovný a dobrý, ale ve chvíli, kdy je "jiný", je společnosti nebezpečný. Buďme tedy stádo?!


Ještě je možno vypíchnout jeden, sociologický motiv, který textem probleskuje. Jde o konflikt kultur, v Alžíru stále aktuální střet mezi pravověrnými muslimy a evropany, šířícími západní kulturu. Ačkoliv román tento motiv obsahuje, je nutné říct, že není nijak zvlášť důležitý, paralelně jen zdůrazňuje a ukazuje na jiné rovinu odcizení a jinakosti, již ne osobní, ale kulturní.


Jazykové a literární prostředky
Je třeba předeslat - a je tomu tak u všech překladů - že zabývat se jazykem díla, je velmi obšírná záležitost. Musíte totiž mít na paměti, že nehodnotíte zároveň obsah a formu díla, protože za obsahem stojí stále autor, za jazykovou formou ale překladatel.  A ten tomu může přidat i ubrat, může zachovat ladění autora, může (a vlastně musí) se ale do textu otisknout sám. České překlady, které jsem četla (Žilinův i Kadlecův) se oba shodovaly v úsečnosti vyjadřování, čímž korespondovaly i s původním autorovým stylem.
Krátké, úsečné věty Cizince charakterizují. V přímých řečech člověk poznává reálné lidi, nikdy není řečeno příliš, text otesává skutečnost až k hranám srozumitelnosti, hranám bytí. 


Autor a souvislosti
Albert Camus (1913 - 1960) je považován za jednoho z prvních existencialistů (sám se ale poté od tohoto označení distancoval). Vyrůstal v Alžíru, kde následně studoval literaturu. Kritizoval francouzskou koloniální politiku, zabýval se novinařinou. Během druhé světové války se dost věnoval divadlu (Caligula, Nedorozumění, dramatizace Dostojevského běsů - sehnat po maturitě, o prázdninách hrát? - Divadlo Žebřiňák s Honzou?!). Zabýval se i filosofií, důležité je uvést Mýtus o Sisyfovi (a neplést iy!), kterým ukazuje možnost štěstí - štěstí, autenticita z činnosti, byť bezvýsledné. S čímž nesouhlasím. Mimo drama a filosofické práce psal samozřejmě prózu; Mor, Cizince, Pád... Vždy se zabýval motivy odcizení, strachu ze samoty, nedorozuměními a absurditami společnosti, psal i o ztrátě tradičních hodnot a z toho vyplývajícím chaosu.
V roce 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Zemřel při autonehodě.