Nejprve jsem viděla a musím říct, že se nekonal žádný úžas. Ačkoliv Husu mám moc ráda, pana Morávka (skoro) bezmezně obdivuju a k panu Kovalčukovi vzhlížím s patřičným respektem, Maestra a Markétku nešetřím. Prostě se nepovedlo. Ne, že by tam nebyly báječné režijní nápady, ne, že by neexcelovali báječní husovští herci. Ne, že by předloha nebyla plná okamžiků, které divadelně lákají. To všechno tu bylo a je, zajisté. Ale něco tomu chybí. Možná ta hutnost, ta práce s kterou čtete knihu, to uchvácení, a ta naděje, že něco... v představení prostě nic.
Plakáty slibovaly netradiční pohled, akcent na vztah Markétky a Maestra, z čehož se dalo vytěžit neskutečně mnoho (kdo si vzpomněl třeba na Stokholmský syndrom?!). Nakonec ale byl silnějším motivem i Frídin kapesník. I na tom by se jistě dalo celé představení postavit - a ne špatně - zůstalo ovšem zas jen u motivu, epizody.
Skrze knihu je propleteno neskutečné množství linek a lidí, odkazů, symbolů a vtípků. Do divadelního představení proniklo to všechno taky, ale jen v náznacích; té symbolické motanici vlastně není rozumět, trhá se na jednotlivé obrazy, nevysvětluje, jen předkládá. Když znáte román, může vám snad mnoho (a jistě aspoň něco) dojít, uvidíte kozoroha i těžký plesový náhrdelník (a těm zvlášť bystrým dojde i to, proč je na něm - místo pudla - kobra), ale těm, kdo nečetli je nakonec záhadou i (vpravdě zásadní) scéna u Piláta, protože napojení, bohužel, veškeré žádné.
Možná měla Husa nechat na plakáty natisknout; "vhodnou přípravou k přestavení je četba románu". Pak bychom nejspíš byli spokojení všichni, jak pochopený Morávek, tak chápající diváci.
Včera v noci jsem dočetla a musím říct, že úžas se konal ve vlnách. Jazyk té knížky je přenádherný, ale na mne trochu moc ruský - plný až přeplněný. Jiskřivost vyjádření se topí ve slovech hustých a neprostupných (asi jako chlupatá deka) a člověk je po přečtení deseti stran ztrhán a musí si jít uvařit kafe. Ale bavilo mě to. Bavilo, bavilo, bavilo.
Nejvíc Markétka. Hned jsem začala rozvíjet teorii, jak se vlastně Markétka musela proměnit. Ze spořádané a milé dívky, která je věrná svému manželovi, se dostala do polohy šíleně zamilované, ale pořád - milenky. Jistě takovými nevěrnicemi dřív opovrhovala. Ale teď jí to (nejspíš) muselo být jedno.
Další zlom nastal odchodem Mistra. Jistě. Ale ta nejzajímavější část přichází - přirozeně - až po setkání s Ďáblem. Markétka přesně rozumí tomu, jak se mění. Vidí to. Z urovnané a spořádané dívky se mění v divoženku, ďáblici a samotnou ji to ubíjí, ale musí to snést a musí to chtít - pro svého Mistra. A nakonec všechna voda steče dolů a Markétka se dostane Mistrovi za ženu, přes tolik bolesti. Jenže zas musí být ta silná. Zas musí zachraňovat. Proto je jejich společná smrt tou největší odměnou; nejen pro Ivana, kterého na světě všechno jen ruší, ale i pro Markétku, která zoufale musí být nejsilnější ženou na světě.
A nakonec i pro Krista, který je úplně nejsilnější.
(fotky z deníku referendum)
Žádné komentáře:
Okomentovat