paprsek.

Odejít po špičkách (tak trochu nazapřenou)

po starých parketách okolo sekretáře,

zahlédnout v polštářích zapadlé, spící tváře –

bledou tvář dítěte v objetí s mojí ženou.

Kdopak je vyprostí z té křehké závěje!?

A jaká podivná obleva se tu čeká?

Paprsek – život sám – vystříkne na člověka

a člověk je.

Paprsek vystříkne a vzduch je jako krystal.

Nějaký drobný hmyz na okně právě přistál;

procitá celá čtvrť, kam oko dohlédne.

Odejít po špičkách, když štěstí dosud dýchá,

dlouze se ponořit do léčivého ticha,

než záblesk zanikne a nebude už dne.

(Petr Halmay, Koncová světla, 2005)