Cesta

Vzala jsem ji do ruky i přes obrázek, který ji zdobí. Dokonce i přes pověst aktuality a dokonalosti, kterou je ověnčena. Lapila jsem ji ve školní knihovně s rozjásaným výrazem; to je tenké, spousta dialogů, to přečtu rychle. Mám na rychlém čtení v poslední době trochu závislost. Už žádné několikatýdenní tahání Sophiiných voleb po tramvajích, dneska uchvátím a za noc přečtu. Miluju to, takhle zhuštěný text, uspěchaný a vyhrocený, hrubý.

S Cestou se mi to podařilo; půlka, spánek, půlka. V noci jsem se probudila vystrašená, dýchala jsem jak pes a doufala, že ten Muž tam dojde. Že to zvládne i se svým malým klukem. Nad ránem jsem se zabývala tím, kolikže klukovi může/musí být. A jak se naučil tak mluvit. 

(Malý maturitní obsah; existencialistický román, jehož jedinou linkou je cesta Muže a Kluka. Jdou na jih, věří, že tam najdou spásu, život, teplo, ty hodné. Jdou už mnoho let, chlapec se prakticky na cestě narodil. Občas mají štěstí, najdou jídlo. Občas ne. Občas potkají někoho zlého, občas minou poutníka. Chlapec se v tu chvíli stává mužovým svědomím, přimlouvá se za kolemjdoucí, chce je zachránit nebo se aspoň podělit. Muž chce přežít, chce ochránit, zachránit, zachovat svého syna. Epizody se stále opakují; strach ze zlých, z cizích, mrtvoly, prach, popílek, málo jídla, málo vody, halucinace, zeslábnutí a náhle štěstí, nachází zásoby, dům, teplo. Na posledních pěti stranách knihy se vše otočí. Muž ochránce zemře, z chlapce se stává malý Muž. Po Mužově smrti chlapec potká další pocestné, nemá jinou možnost, než se k nim připojit. Všichni jdou na jih. Všichni věří, že na jihu je dobře. Ale jen někteří nesou oheň. Oheň v sobě.)

Nesete oheň?
Cože?
Jestli nesete oheň?
Mluvíš trošku z cesty, co?
Nemluvím.
Jenom trošku.
To jo.
To nevadí.
Takže jo?
Co jo? Jestli neseme ten oheň?
Ano.
Jo. Neseme.
Máte děti?
Máme.
Máte malýho kluka?
Máme malýho kluka a malou holku.
Kolik mu je?
Asi jako tobě. Možná je o trošku starší.
A nesnědli jste je.
Ne.
Vy lidi nejíte.
Ne. Lidi nejíme.
A já můžu s váma?
Ano. Můžeš.
Tak teda jo.
Tak jo.

Cormac McCarthy; Cesta, Argo 2008