Plešatá zpěvačka (Eugene Ionesco)

To je přesně ta správná barva. Pěkně vřelá. Pěkně hnusná.



Postavy

pan Smith

paní Smithová
pan Martin
paní Martinová
Máry, služebná
velitel požárníků

Místo a čas

Večer v rodinném domě.

Fabule

Večer u Smithů. Obyčejný rozhovor, bití hodin, pan Smith pomlaskává do rytmu. Společý rozhovor se obrací k rodinným potížím - zemřel obchodní cestující Bobby (odkaz k Arthuru Millerovi? Možná, Zpěvačka 1950, smrt obchodního cestujícího 1949). Postupně se ale dobírají k tomu, že všichni v rodině jsou obchodními cestujícími a jmenují se Bobby. Do toho vpadne do pokoje služka Máry, která přivádí manžele Martinovy. Ti se vzájemně nezanají, ale sedí u v jedné místnosti a zatímco se Smithovi převlékají (musí uvítat návštěvu), seznamují se - zjišťují, že oba bydlí ve stejném domě i patře, oba mají dceru Alici... Když konečně porozumí tomu, že jsou manželé, usnou si v obětí. Na scénu přichází Máry a oznámí všem, že ale pan Martin není pan Martin a paní Martinová není paní Martinová. Máry je ale Sherlock Holmes. Poté se vrací převlečení Smithovi a aby se celá situace zachránila, začnou si všichni vykládat veselé příhody. Přichází hasič hledající oheň, který by uhasil. Následuje slovní přestřelka, která se vulgaritami posune do absolutní tmy. Tma. Světlo. Martinovi sedí doma, stejně jako předtím Smithovi.

Syžet a kompozice

Rozděleno na 11 výstupů. 

Jazykové a literární prostředky

Veškeré repliky hry jsou přebrány z příručky Angličitina bez profesora. Ioneco tím částečně navazuje na dadaismus, jeho východiska jsou ale jiná. S jazykem pracuje jako s nástrojem, nikoliv jako s živým objektem. Navíc dadaismus je reakcí na válku a na její "zabijáckou strukturu" a neměnnost násilí. Ionesco naopak reflektuje nudu a člověka jako jedince v ní - teoreticky by se dalo říct, že je existencialistou, který ale své úvahy vede do praktického důsledku a ilustruje je opravdovou destrukcí sdělení. 
Hra bývá označována jako "tragédie řeči".

Téma a smysl

Co ale autor dílem sděluje?
Ukazuje současného člověka ztraceného v mnohosti slov a vztahů a techniky a vztahů a lidí a slov a vztahů. Člověka, který se nedokáže s nikým doopravdy domluvit, který je odsouzen zůstat sám uprostřed davu. Situace je tím horší, že celý dav se skládá ze osamělých lidí.


Můžeme zde mluvit o pomyslné lince rozkladu, která začíná Beckettovým Čekáním na Godota. To rozkládá nikoliv jazyk či jeho sdělnou hodnotu, nedestruuje ani hru jako celek, ukazuje spíše destrukci vztahů, absolutní osamocenost v rámci světa a z toho plynoucí možnou nesmyslnost. 
Na lince dalším dílem by byly Havlovy absurdní hry, které ukazují devalvaci jazyka, hra ale zůstává pevným tvarem. Na druhém konci úsečky absurdního dramatu, by se právem nacházel Ionsco, který ničí jak sdělnou funkci jazyka, tak jazyk a skrze toto neporozumění nakonec i celou strukturu hry a jejího smyslu. Hru poté je nutno vnímat vnímat pouze jako celek, který cosi sděluje. A to sdělování je velmi subjektivní, protože hra nemluví jazykem, můžeme se jen dohadovat, topit v atmosféře nesrozumitelnosti a nepochopení.

Autor a souvislosti

Eugéne Ionesco (1909-1994), dramatik a básník, je považován za jednoho ze zakladatelů absurdního divadla. Původně z Rumunska, žil ale v Paříži a tvořil francouzsky. Jeho základním tématem je člověk v postindustriálním světě, jež ho jako stroj drtí a vytváří jejich samotu. Píše proto absurdní drama a tzv. "antihry", kterými na tento fakt v životě ukazuje. Tento postoj lze chápat v apolitické rovině i ve smyslu snahy o svobodu (ale ne samotu!) jedince.
Z jeho dalších her; Židle, Lekce, Nosorožec a Král umírá.

Absurdní drama

• skutečnost zobrazena obnažená a nesmyslná
• pocit bezmoci, samoty, ztráty kontaktu
• člověk ohrožen mechanikou, kterou sám tvoří
• odstranění souvislého děje
• postavy bez charakterů, okleštěné (Naše vykleštěné sny!)
• deformace, devalvace, dekompozice jazyka
• dialog umožňuje komunikaci, ne však dorozumění

Jako směr avantgardního divadla, který na světlo světa zavedl Samuel Beckett se svým Čekáním na Godota.  AD jako takové nemá daleko k existencionalismu, ukazuje člověka jako osamoceného tvora, kterému je dáno - v dnešní postmoderní době - se nedorozumět a ostatními. Charakteristickým rysem AD je deformace, devastace a devalvace všech dříve platných norem - ať už jazykových, výrazových či "divadelních " (postavy, scéna, způsob hraní). Ačkoliv stále používá dialog, který umožňuje komunikaci, využitím vyprázdněných replik znemožňuje dorozumění. Přesto však nejde primárně o zoufalství, spíše o snahu poukázat na tento fakt v reálném životě. AD samotnému není vzdálený (i černý) humor.