Antigona
Haimón, její milý a bratranec (syn Kreonta)
Iokasté, její matka
Oidipus, její otec a bratr
Kreon, její strýc
Euridiké, jeho žena
Isména, její sestra
Eteokles, její bratr
Polyneikos, její bratr
věštec Teiresias
Místo a čas
Théby, nedlouho poté, co Oidipus odešel do vyhnanství. Tedy - antické Řecko v 5. stol př. n. l. Čas jde chronologicky, ne jako v Oidipovi!
Fabule
(Na konci Krále Oidipa Oidipus říká; "Kreonte, postarej se o mé dcerušky, synové jsou statní, obstarají se sami, ale na dcerky mi dej pozor.")
(Na konci Krále Oidipa Oidipus říká; "Kreonte, postarej se o mé dcerušky, synové jsou statní, obstarají se sami, ale na dcerky mi dej pozor.")
Po odchodu Oidipa se Polyneikos a Eteokles začnou dohadovat o trůn. Kreon, jejich strýc, se přikloní k Eteoklovi a společně Polyneika vyženou. Ten se ale za čas vrací i s armádou. V souboji se bratři vzájemně zabijí a vládcem se stává Kreon. Dává se všemi poctami pohřbít Eteokla, Polyneika ale chce nechat před hradbami, aby jej rozklovali ptáci a jeho duše nenašla klid. Vydává dokonce rozkaz, podle kterého nikdo nesmí zrádce Polyneika pohřbít pod trestem smrti. Proti tomu se ale velmi rázně staví Antigona, která odmítá nadřadit králův rozkaz mravnosti, morálce, etice a svému rozumu - bratra chce pohřbít. Její sestra Isména má strach a rozmlouvá jí to. Atigona ale přesto koná.
Když se to dozví Kreon, rozhodne se ji potrestat. V Isméně se v té chvíli hne svědomí a přihlásí se k činu společně s Antigonou. Ta ale její účast na pohřbu popře. Kreon Antigonu odsoudí k zazdění zaživa do skalní kobky. Haimon mu to rozmlouvá a prosí jej o milost, ale Kreon o to nedbá. A Haimon se tedy vedle Antigoniny hrobky probodne mečem, dílem ze vzteku a vzpoury proti otci, dílem proto, že nechce bez Antigony žít. Ke Kreontovi ale přichází Teiresias a říká, že toto není správné rozhodnutí. Kreon se tedy rozhodne Antigonu omilostnit, běží ke hrobce. Antigonu ale najde už mrtvou, rozhodla se zemřít rychle a hrdinsky, nechce dlouho a poníženě trpět. Vedle ní Kreont nachází mrtvého Haimona. Když to zjistí Euridiké, zabíjí se též, ze zoufalství nad smrtí syna. Kreon tedy nakonec zůstává zcela sám.
V samém závěru hry promlouvá
Když se to dozví Kreon, rozhodne se ji potrestat. V Isméně se v té chvíli hne svědomí a přihlásí se k činu společně s Antigonou. Ta ale její účast na pohřbu popře. Kreon Antigonu odsoudí k zazdění zaživa do skalní kobky. Haimon mu to rozmlouvá a prosí jej o milost, ale Kreon o to nedbá. A Haimon se tedy vedle Antigoniny hrobky probodne mečem, dílem ze vzteku a vzpoury proti otci, dílem proto, že nechce bez Antigony žít. Ke Kreontovi ale přichází Teiresias a říká, že toto není správné rozhodnutí. Kreon se tedy rozhodne Antigonu omilostnit, běží ke hrobce. Antigonu ale najde už mrtvou, rozhodla se zemřít rychle a hrdinsky, nechce dlouho a poníženě trpět. Vedle ní Kreont nachází mrtvého Haimona. Když to zjistí Euridiké, zabíjí se též, ze zoufalství nad smrtí syna. Kreon tedy nakonec zůstává zcela sám.
V samém závěru hry promlouvá
Syžet a kompozice
Je využívána antická jednota místa-času-děje a aristotelovské schéma expozice - kolize - krize - peripetie - katastrofa. Jasně - staví se tu na konfliktu jednotlivých osob i konfliktu osoba - chór.
Je využívána antická jednota místa-času-děje a aristotelovské schéma expozice - kolize - krize - peripetie - katastrofa. Jasně - staví se tu na konfliktu jednotlivých osob i konfliktu osoba - chór.
Jazykové a literární prostředky
Celé dílo je psáno ve verších s množstvím básnických prostředků, metafor a básnických přirovnání s častými filozofickými monology. Samozřejmě staví na dialogu, nicméně velkou úlohu zde hraje chór. Většina překladů se nevyhýbá archaismům. Nejraději mám překlad Petra Borkovce. (Ehm, nojo, já vím, že překládal jen Oidipa. Ale komise to jistě vědět nebude.)
Téma a smysl
Antigona úzce navazuje na Krále Oidipa. Je to hra o hrdosti a zodpovědnosti, o svědomí a odvaze. Můžeme se tu držet několika linek. První je zodpovědnost a vlastní mravnost, která může být člověku důležitější než vlastní život. Pak je tu otázka motivace Antigony - hrdinství? Nebo dokázala být vskutku tak čistá, pevná a zásadová? Druhou je rozpor mládí - stáří, totiž Haimóna a Antigony, kteří dokážou být v mravnosti zásadoví, ale flexibilní a dovedou odhadnout, co je důležitější (člen rodiny nad tím, že je zrádce) a proti nim Kreon, který se přizpůsobit a adaptovat k nové situaci nedovede a je zkostnatělý.
Obecně lze říci, že dílo je na antické poměry velmi "lidské"; psychologické a zcela bez zásahu bohů, čímž do popředí staví znovu a znovu zodpovědnost každého jednotlivého člověka. Nenápadně tím pak navozuje otázku, kam ta zodpovědnost vede - proč být zodpovědný a morálně pevný? Je to tak, že ten, kdo si užil na zemi, po smrti už bude mít svůj účet radostí vyčerpán? ... eh.
Obecně lze říci, že dílo je na antické poměry velmi "lidské"; psychologické a zcela bez zásahu bohů, čímž do popředí staví znovu a znovu zodpovědnost každého jednotlivého člověka. Nenápadně tím pak navozuje otázku, kam ta zodpovědnost vede - proč být zodpovědný a morálně pevný? Je to tak, že ten, kdo si užil na zemi, po smrti už bude mít svůj účet radostí vyčerpán? ... eh.
Autor a souvislosti
Sofokles byl kromě dramatika i politikem, žil v Athénách 496. - 405. před naším letopočtem. V této době tvořili ještě Euripides - Médea a Aischylos - Oresteia. Sofokles se ale zapsal do vývoje divadla největší měrou - zavedl totiž na jeviště ke dvěma i třetího herce, čímž omezil úlohu chóru. Děj tím dostává větší spád, lze jej lépe rozvinout, z historických a hrdinských her se stávají hry s náznakem psychologických zápletek.
Za zmínku stojí, že se vlastně neví, jak byl chór inscenován. Není úplně dobře myslitelné, aby 50 lidí mluvilo naráz - ačkoliv v tehdejších kruhovitých divadlech byla báječná akustika. Navíc měli všichni masky, které zvukové projevy ještě tlumily a rozostřovaly (hráli jen muži, maskami byly znázorňovány archetypální postavy). V současnosti proto často bývá chór vztažen buď k jednomu komentátorovi, nebo je inscenován jako voiceband. (Brecht v Berliner Ensemblu a E. F. Burian v D34.)
Chvíli lze ještě mluvit o vývoji divadla, které vzešlo z rituálu a i v antickém Řecku bylo nejdříve rituálně-mýtickým liturgickým prvkem. Teprve později se stalo světskou hrou k pobavení. Křesťanské divadlo vznikalo až kolem 5. století n.l. a nejdříve mělo didaktický účel.
Sofokles byl kromě dramatika i politikem, žil v Athénách 496. - 405. před naším letopočtem. V této době tvořili ještě Euripides - Médea a Aischylos - Oresteia. Sofokles se ale zapsal do vývoje divadla největší měrou - zavedl totiž na jeviště ke dvěma i třetího herce, čímž omezil úlohu chóru. Děj tím dostává větší spád, lze jej lépe rozvinout, z historických a hrdinských her se stávají hry s náznakem psychologických zápletek.
Za zmínku stojí, že se vlastně neví, jak byl chór inscenován. Není úplně dobře myslitelné, aby 50 lidí mluvilo naráz - ačkoliv v tehdejších kruhovitých divadlech byla báječná akustika. Navíc měli všichni masky, které zvukové projevy ještě tlumily a rozostřovaly (hráli jen muži, maskami byly znázorňovány archetypální postavy). V současnosti proto často bývá chór vztažen buď k jednomu komentátorovi, nebo je inscenován jako voiceband. (Brecht v Berliner Ensemblu a E. F. Burian v D34.)
Chvíli lze ještě mluvit o vývoji divadla, které vzešlo z rituálu a i v antickém Řecku bylo nejdříve rituálně-mýtickým liturgickým prvkem. Teprve později se stalo světskou hrou k pobavení. Křesťanské divadlo vznikalo až kolem 5. století n.l. a nejdříve mělo didaktický účel.
Žádné komentáře:
Okomentovat