daleká cesta: Čekání na Godota (Samuel Beckett)

Některé hry nejsou odpovědí, ale otázkou. (Prý.)

Postavy

Estragon

Vladimír

Godot, který celou dobu nepřijde

Pozzo, který je zlý a pak slepý

Lucky, který je politováníhodný a pak němý

Místo a čas

Venkovská cesta u které stojí strom. Nějaké místo a nějaký čas. Nějací lidé.

Fabule

V prvním dějství se seznamujeme s Vladimírem a Estragonem, zhruba v polovině přichází ještě Pozzo táhnoucího na provazu Luckyho. Mluví s V&E, ale nikdo se nic nedovídá. Jediná informace, kterou o celé věci máme, je, že V&E čekají na Godota, který má cosi "změnit". Pozzo s Luckym jsou ale zajímaví - Pozzo velí, je sadistický, ukazuje svou nadřazenost a Lucky tančí, jak Pozzo píská. Snaží se plnit dokonce povely, které by Pozzo jen mohl chtít vyřknout. Ke konci prvního dějství Pozzo s Luckym odchází. Přibíhá chlapec a sděluje, že Godot dnes nepřijde, snad zítra.

V druhém dějství se vše opakuje. Akorát Pozzo s Luckym jsou jaksi jiní - když se vrátí, je Pozzo nevidí a Lucky nemluví. Navíc si teď vymění role - Lucky vláčí za sebou Pozza, který je díky svému handicapu bezmocný. Přichází kluk, vzkazuje, že pan Godot nepřijde. Snad prý zítra. V&E chtějí odejít, ale nevstanou. Ačkoliv sami chtějí, neodchází.

Syžet a kompozice

Hra je rozčleněna pouze na dvě dějství, má poměrně rychlý spád, byť "dějových" prvků je pomálu. Ty vynahrazují především gagy a vtípky. Je ale nutno říct, že strašně záleží na režisérovi (a dramaturgovi!!), jak text pojmou, jak jej vygradují, co jím budou sdělovat - protože text samotný příliš jazykové komiky neobsahuje. Ta vystupuje až v situacích (situační komika -> sitcomy!), jsou-li dobře rozehrány.

Jazykové a literární prostředky

Hovorový jazyk, časté "bezobsažné tlachání". Nejde ale o de-konstrukci jazyka a jeho sdělné funkce (jako u Havla!). Mnoho humoru i ironie.

Téma a smysl
Celou hru lze snad vnímat jako parafrázi, alegorii, metaforu lidského života, který je čekáním. Nikoliv bezcílným, ale jistě nenaplněným. Jde o to, na co člověk čeká -> odtud vyplývá nutnost víry. Pokud věřím, že se něco stane, má mé čekání, má existence smysl.

Důležitá je rozdílnost obou dvojic postav a jejich vývoj. Zatímco Estragon s Vladimírem jsou vlastně svobodní a nezávislí, Pozzo s Luckym jsou k sobě zcela připoutáni - a to i materiálně, vláčí se vzájemně na provaze. Postavy se totiž během hry vyvíjí.
Zatímco "rovní" E&V stále čekají a jsou vcelku spokojeni, Pozzo a Lucky končí špatně. Oba se titož snaží dojít "naplnění" svého života určitou "manipulací" se sebou samým či jinými. Snaží se získat úspěch, byť v různých podobách. A tak Pozzo, který se povyšuje, ztrácí zrak a Lucky, který se ponižuje (bojí se třeba jen ceknout bez povolení) přichází o řeč úplně.
Chceme-li resumé na jeden řádek, tak tu; Hra je alegorií lidského žití a vyplývá z ní, že pouze člověk morálně rovný a s pevnou vírou někam dojde.

Ještě stojí za zmínku - pro dobré rozvinutí "poselství hry", její pochopení a přijetí nové koncepce, volil Beckett charaktery osekané až na dřeň, bez čehokoliv zbytečného.

Ve hře tedy nejde o dekompozici a devastaci jazyka, ale o ukázání zdevastovaného lidského života.

Autor a souvislosti

Samuel Beckett (1906-1989) je považován na zakladatele absurdního dramatu (společně s Jarrym - UBU, Genetem - Služky a Ionescem - Plešatá zpěvačka). Jeho předchůdcem můžeme jmenovat Georga Büchnera, jehož expresionistický Vojcek mnoho absurdního obsahuje.
Kromě divadelních her psal i prózu a poesii, drama ale bylo stěžejní. A byl to IR!
Hrubě nesouhlasil s nacistickou ideologií, musel se skrývat. Snažil se o "literaturu neslova" - dekonstrukci jazyka. V polovině života začal psát francouzsky, ve francouzštině se cítil "svobodnější". V roce 1969 dostal Nobelovku. V 84 napsal hru Katastrofa, které věnoval Václavu Havlovi.

Absurdní drama