úlovky.

Antikvariáty mne přitahují jako magnety. Stává se proto často, že uprostřed města stojím bezradná a přemýšlím, kudy se mám vydat, abych jich po cestě z bodu A do bodu B potkala co nejvíc. Dnes jsem to vzala ze školy přes Českou (antikvariát Alfa, úplně nové Havlovy Hry 1 z Větrných mlýnů) a antikvariát u Jakuba (Just; Proměny malých scén a Procházka; Ucho) k Ženíškovi. A2 a poslední divadelní noviny. Peněženka doskučela. Večer nebylo na víno a na Kounicově mne ještě očekává Evald Schorm od Radky Denemarkové. 

kufr. námořnický.

Od babičky jsem dostala kufr. Na klobouky. Je po paní Schautové, paní profesorce literatury a angličtiny. Umřela na podzim. Kufr mi tu zůstal, zdá se mi jak z Titaniku; poslední zachovalé zavazadlo. Dá se ale nosit, zítra si ho vezmu do prvorepublikové Kolbaby. A dám si větrník, aby mi vál dobrý vítr do plachet...

Mistr, Maestro a dvakrát Markétka

Nejprve jsem viděla a musím říct, že se nekonal žádný úžas. Ačkoliv Husu mám moc ráda, pana Morávka (skoro) bezmezně obdivuju a k panu Kovalčukovi vzhlížím s patřičným respektem, Maestra a Markétku nešetřím. Prostě se nepovedlo. Ne, že by tam nebyly báječné režijní nápady, ne, že by neexcelovali báječní husovští herci. Ne, že by předloha nebyla plná okamžiků, které divadelně lákají. To všechno tu bylo a je, zajisté. Ale něco tomu chybí. Možná ta hutnost, ta práce s kterou čtete knihu, to uchvácení, a ta naděje, že něco... v představení prostě nic.


Plakáty slibovaly netradiční pohled, akcent na vztah Markétky a Maestra, z čehož se dalo vytěžit neskutečně mnoho (kdo si vzpomněl třeba na Stokholmský syndrom?!). Nakonec ale byl silnějším motivem i Frídin kapesník. I na tom by se jistě dalo celé představení postavit - a ne špatně - zůstalo ovšem zas jen u motivu, epizody.
Skrze knihu je propleteno neskutečné množství linek a lidí, odkazů, symbolů a vtípků. Do divadelního představení proniklo to všechno taky, ale jen v náznacích; té symbolické motanici vlastně není rozumět, trhá se na jednotlivé obrazy, nevysvětluje, jen předkládá. Když znáte román, může vám snad mnoho (a jistě aspoň něco) dojít, uvidíte kozoroha i těžký plesový náhrdelník (a těm zvlášť bystrým dojde i to, proč je na něm - místo pudla - kobra), ale těm, kdo nečetli je nakonec záhadou i (vpravdě zásadní) scéna u Piláta, protože napojení, bohužel, veškeré žádné.
Možná měla Husa nechat na plakáty natisknout; "vhodnou přípravou k přestavení je četba románu". Pak bychom nejspíš byli spokojení všichni, jak pochopený Morávek, tak chápající diváci.


Včera v noci jsem dočetla a musím říct, že úžas se konal ve vlnách. Jazyk té knížky je přenádherný, ale na mne trochu moc ruský - plný až přeplněný. Jiskřivost vyjádření se topí ve slovech hustých a neprostupných (asi jako chlupatá deka) a člověk je po přečtení deseti stran ztrhán a musí si jít uvařit kafe. Ale bavilo mě to. Bavilo, bavilo, bavilo. 
Nejvíc Markétka. Hned jsem začala rozvíjet teorii, jak se vlastně Markétka musela proměnit. Ze spořádané a milé dívky, která je věrná svému manželovi, se dostala do polohy šíleně zamilované, ale pořád - milenky. Jistě takovými nevěrnicemi dřív opovrhovala. Ale teď jí to (nejspíš) muselo být jedno.
Další zlom nastal odchodem Mistra. Jistě. Ale ta nejzajímavější část přichází - přirozeně - až po setkání s Ďáblem. Markétka přesně rozumí tomu, jak se mění. Vidí to. Z urovnané a spořádané dívky se mění v divoženku, ďáblici a samotnou ji to ubíjí, ale musí to snést a musí to chtít - pro svého Mistra. A nakonec všechna voda steče dolů a Markétka se dostane Mistrovi za ženu, přes tolik bolesti. Jenže zas musí být ta silná. Zas musí zachraňovat. Proto je jejich společná smrt tou největší odměnou; nejen pro Ivana, kterého na světě všechno jen ruší, ale i pro Markétku, která zoufale musí být nejsilnější ženou na světě.
A nakonec i pro Krista, který je úplně nejsilnější.


(fotky z deníku referendum)

Gretka

Mám Gretku. Králičici z blešáku vypranou jádrovým mýdlem.Vyrostl s ní nejmladší, ale před nedávnem jsem ji uchvátila. Jmenuje se tady po té Gretě, ale ta se to snad nikdy nedozví. Stejně jako se nedozví, že jsem s ní (skrze zápisky) prolezla už kdejaký kout.

paprsek.

Odejít po špičkách (tak trochu nazapřenou)

po starých parketách okolo sekretáře,

zahlédnout v polštářích zapadlé, spící tváře –

bledou tvář dítěte v objetí s mojí ženou.

Kdopak je vyprostí z té křehké závěje!?

A jaká podivná obleva se tu čeká?

Paprsek – život sám – vystříkne na člověka

a člověk je.

Paprsek vystříkne a vzduch je jako krystal.

Nějaký drobný hmyz na okně právě přistál;

procitá celá čtvrť, kam oko dohlédne.

Odejít po špičkách, když štěstí dosud dýchá,

dlouze se ponořit do léčivého ticha,

než záblesk zanikne a nebude už dne.

(Petr Halmay, Koncová světla, 2005)

ryba.

Včera tatínek přinesl lososa, lesklou rybu bez hlavy. Voněla mořem a málem se nevešla do dřezu. Byla dnes k nedělnímu obědu, jen tak, s trochou rozmarýny. Krásně korespondovala s literární hostinou v Mistrovi a Markétce. A mě to zase láká. Číst celou noc, vydat se na moře, halit se do šátků a dalekohledem vyhlížet muže. Skoro nejmladší dostal na talíř ocas; chřoupal ploutvičku.

mávám cikáňatům

Můj šťastný a vysněný projekt právě ulehl k zimnímu spánku. Mrzí mě to, ale doufám, že se na podzim zas probudí. Proč by ne, koneckonců. 

Tak mávám; Claudince, Nicolasovi, Pepovi, Frantovi, Natálce, Soničce, Silvě, Báře, Babule, Lauře, Alence, Marušce, Nikolce, Robertovi, Míšovi, Pavlovi, Ferryčkovi, Jimimu, Rosimu, Rendě, Mirkovi, Tomovi, Šimonovi a všem ostatním. A Lucii a Patrice. A že se těším někdy na potkání.