°°střídavě oblačno°°

tak zhruba tak tu máme.
občas bouřky.

jediná jistota je pevný lano mezi náma, láskaneboco, to, že jsme spolu a nadále budeme.

(psala jsem na konci června. tak jen aby se nezapomnělo.)

°jonáš chtěl dělat anketu°°

rozhlasovou.
o tom, jaký strachy a úzkosti mají nastávající rodiče.
a jaký strachy a úzkosti mají současní rodiče.

uvědomila jsem si, že jsem se nejvíc bála toho, že na všechno budu POŘÁD SAMA. i v noci. i když budu unavená. i když mi bude špatně. i když budu chtít spát. i když budu mít hlad. to dítě tu bude pořád. už si nedám kafe a kus knihy. už tu pořád bude někdo, kdo bude něco potřebovat. ne něco. někoho. mě.

a je to přesně tak. je tu se mnou. stále a pořád už osm měsíců. ale kupodivu jsme na všechno dva. dáváme to dohromady. nevím, kdy to přišlo, asi jsem nikdy doma neměla mimino. už od narození jsem měla syna, s kterým jsem mluvila a domlouvala se, ptala se ho a snažila se ho poslouchat. a on na oplátku poslouchá mě - a když je mi blbě a jsem unavená, umí se mnou strávit celý den v posteli a hrát si s kostkama mezi polštáři, ačkoliv jinak jsme osm hodin denně venku.

takže tohle je hlavní zpráva mýho mateřství: 
máma není nikdy sama. 
nikdy, protože vždycky má dítě. takže jsou dva. na všechno.


(adekvátní fotka, na které nebude možné identifikovat dítě)


sama bych si ještě nedávno řekla, že to zní hrozně ezotericky, blbě alternativně, jasně, tohle napsala nějaká matka, která je matka povoláním, neřeší nic jinýho, ale - píšu to já. píšu to, protože jsem zjistila, že když svoje dítě neponížím do existence v módu "malý, blbý, nerozumí", na všem podstatným se s ním domluvím a hrozně nám to zjednoduší denní nutnosti. největší úkol prvních dní samozřejmě byl porozumět tomu, co říká. náš E totiž od začátku všechno říkal úplně jasně - akorát já jsem občas neuměla rozklíčovat, co to tak jasně znamená. koneckonců - je to náš největší úkol pořád a pořád jsme na něj dva. oba si uvědomujeme, co zrovna chceme a potřebujeme a oba se to snažíme komunikovat a oba se snažíme tomu druhýmu rozumět.

°já°°

jsem si.

nově a vůbec ne kdovíjak oduševnělá. rozložitá maminka a nespočtem látkových tašek plných plín, oblečeníček, ubrousků, lahví vody a myšlenek, co ještě, kdy ještě a jak, jestli včas přebaleno nebo není hlad. vycucnutá permanentní přítomností dítěte.

ale když se podívám, zjistím, že je to nejvíc. 

a že jsem to nejvíc já, i když už ne - samá ruka, samá noha, samý mozek.

objevuju teď ani nesněný taje blízkosti. muže i dítěte. a nakonec i sebe.

štve mě to, ne že ne. nikde žádná křehká dívka a nikde žádný intelektuální souvětí. dokonce čtu zeměplochu. nesluší mi plandavé věci, protože neplandají. všechno je posledního půlroku od mlíka. a nedá se to schovat.

a v tom to právě je. nedá se to schovat a tak to konečně neschovávám.

neschovávám se, jsem.

děkuju.

°jsme doma°°

od šestadvacátýho září jsme tři. 
jsme spolu doma
a jsme rádi.

(bylo jinde, ale patří sem. proto až teď. po osmi měsících.)

vzbudím se a... jsme šťastní.

postupně.

pod rukama nám začalo kvést divadlo.

břicho začalo být cítit.

týden strachu o státnice - a všechno je za námi.

břicho začalo být vidět.

úkol na léto zněl: diplomka.

moře, léto, výlety, blažkov, babičky.

diplomka.

břicho jsme my.

oblečky a poličky a plenky.

poslední záchvěv diplomky - a klid.

k porodu jako MgA.

a prvního září se vzbudit a - nic nemuset.

jenom jsme šťastní s patou zaklesnutou pod žebry.

jenom jsme. 

objímají mě zvenku i zevnitř. nikdy jsem nebyla tak dokonale objatá.

jenom jsme tak šťastní.

čekám.

a těším se - nesmírně.

ráda na světě.

od listopadu jsem vypila moře čaje.

přestěhovala se.

vdala se.

začala být v očekávání a

po stotisícé se zamilovala

do svého muže.

jestli jsem někdy doufala, že budu šťastná.

jestli to někdy vypadalo, že šťastná nebudu.

teď jsem.

ráda na světě.

jsme.

°bílení°°

(zhruba tak podzim-zima 2015 v Joštohradu.)

nejdřív jsme se potkali my dva.

pak jsme potkali pokoj a chtěli jsme tam bydlet. a tak to začalo.

pokoj je to krásný, v centru města, s oknem přímo do středu denního dění ve velkém společném bytě. bylo potřeba učinit krok, kterým by se pokoj stal °naším pokojem°. 

pamatuju si z pohádek, že se chaloupky bílí vápnem. vždycky mi to připadalo skoro jako svátek, však se taky před svátky bílívalo… a rozhodla jsem se taky vybílit. pokoj, mozek, duši. mé rozhodnutí bylo podpořeno i finanční stránkou věci, která slibovala útratu kolem dvou stovek. s primalexem bych pod tři tisíce nešla.

v hornbachu byl zakoupen pytel vápna (30kg, menší se nedělají) a tmel na díry, kterých bylo ve zdech požehnaně. zapůjčeny 3ks štětek, dvě špachtle a miska z kuchyně, která vápnu nakonec podlehla.

trochu se nedostávala odvahy, ale ukázalo se, že se stačí rozhodnout. jakmile má člověk štětku v ruce, přestane se bát. (bát se je o co. stěny se můžou škrábat. pokud nejsou oškrabány, můžou se drolit a opadávat. vápno nemusí chytit. všechno může být špatně.)

zatroubila jsem na pomoc a přiletěl bratr. důkladně jsme oblepili zem, rozmíchali vápno v poměru asi jednoho dílu vápna na dva díly vody a za dvě tři hodinky jsme měli dost. a byla vybílená půlka pokoje. a byla čmouhatá. hrozně. ale vápno postupně vyschlo a druhého dne byla - původně zelená - zeď žlutě melírovaná. nevím proč.

další dva dny jsem se vzpamatovávala z tun vápna v plicích, očích, vlasech a vůbec kdekoliv. za další dva dny jsem znovu zatroubila na poplach, dostavilo se vojsko v počtu bratr, bratr, matka a začali jsme. bratr a matka raději odešli. bratr a já jsme zůstali a půl pokoje poctili druhým nátěrem. druhé půlce pokoje už navěky musí stačit vrstva jedna.

a to bylo celé.

co bych chtěla vědět, než jsem se do celé štrapáce pustila… že nejlepší je měkkounká hranatá štětka, kulatá nikoliv. že první vrstva nemusí být 1:2, ale klidně hustší. že 1:1 je příliš husté i na druhou vrstvu. a že se maluje shora dolů, několikrát přes sebe. že povrch je před malováním dobře umýt, normálně, jarem. že štětky je dobré vymývat octovou voudou. že se v suchých místnostech vápno neotírá a není potřeba do něj lít fermež ani mléko. že je třeba nechat pořádně vyschnout jednu vrstvu a pak nanášet druhou, aby vápenná struktura dobře kameněla. a že vápno nechytne všude stejně.

ono totiž nechytlo. zůstaly stopy po štětce (ty by asi zapravila třetí vrstva vápna, na kterou už jsem však neměla kapacitu). ale nejenom po štětce. nepravidelně, na různých místech různých stěn, jsou místa, na které vápno téměř nechytlo. nikdo neví proč. ale nevadí to. výsledkem je sjednocená světlá stěna.