měním

tři roky zaběhaný život se po státnicích překotil jako vagón z kolejí. volno. klid. nic nemuset, nikam zrovna neběžet a nemuset vstávat. a tušení, že je to tak na dlouho. volno. klid. a po pár prospaných dnech najednou radost ze čtení, psaní běžícího pod rukama, ze všeho najednou! 

pak skok. rumunsko ve dvojici, dunaj a louky a slunko a kafe a potácení se se zátěží sobě rovnou. žití v cizotě a touha navěky tam zůstat, uvázaná u srubu s maličkou studánečkou, jednou kozou a plechovýma kamnama. navěky zůstat zapomenutá tam, kde nikdo nevznáší požadavky. radost a vděčnost za celou cestu. a zpět doma stálé pokukování po způsobu, jak to vykonat. jak tu chajdaloupku sehnat, kde na to sehnat finance a jak fungovat tam. aspoň na rok, prosím. nebo aspoň na půl. nebo prostě - dokud tam nedopíšu tu knihu! 

následně rozpačité brněnské střízlivění. stáž. práce. scénář. texty. projekty. a radost, ne? miluješ přece divadlo, ne?! horečnatá, uchrchlaná horkotěžko rukama udržuju poslední zbytky tři roky pečlivě budované konstrukce. najednou není proč být mladá umělkyně. slavná. krásná. žádoucí. najednou nestačí zavděčit se všem pedagogům, příznivcům a kolegům. chce se něco víc.

zavděčit se sama sobě. sebou. a kurva mi to nejde.

(švankmajer se teď hodí, stejně jako stopadesátkrát předtím. hlína a proměny tváře. zas.)

některé dny - -

- - je všechno špatně.

neexistuje pomocná perspektiva.

ryby v lavoru

poslední dny mě neodvolatelně provází mrtvý ryby. všude se mnou, přikovaný na displeji telefonu. a skrze ně všude se mnou i historická báseň:

nesla lavor

lavor jako velké bílé

kulaté mrtvé oko ryby

potažené blanou ještě nepověšeného

navlhlého prádla

ruce dočervena rozškrábané

hladkými šupinami

kalhotek, ponožek a slipů

takhle to teď mám. celá šupinatá probouzím se do jara, daří se mi práce, čtu a píšu a hledám zoufale kohokoliv, o koho bych se mohla postarat a jehož prádlo bych mohla prát. tak trochu patřit něčímu lavoru. trochu se na sebe za to vztekám, trochu vím, že teď jenom čistě jsem. prošla jsem čistícím procesem, saponátem i vřící vodou, zůstávám celá vypraná. a jaro je. a všechno je v pořádku. i síly jsou. jen je to všechno v jednotném čísle. a z toho je mi zima.

roztříštěná -

tříštění je heslo posledních dní. tříští se svět, tříštím se já - o svět. hrůzné vědomí, že před půl rokem jsem psala "jen co si odpočinu". není to lepší. pořád to sakra není lepší. a tak přemýšlím, co bude další krok. kde může začít novej pokus o život a jak vypadá takové energetické vzedmutí. zatím tuším obrysy ve stěhování, psaní bakalářky a jaru na balkóně. jenže strategie 'bude líp' očividně nefunguje. přichází čas na strategii 'je dobře, držme se toho'. jo. tak se držim. stále a stále. čtu hesla a lapám po zprávě, která by byla pro mě. 

Hospodine, tys mé útočište, tys můj podíl v zemi živých! žalm 142,6

(malby - andrew salgado)

poslouchat a jít

brnkám poslední dny hlavou o žebra topení a nevím, kam dál. kam se napnout. co dělat. s neustálým přesvědčením, že "až si odpočineš" půjde všechno líp. ale život není na etapy. je na vrhnutí se do všeho po hlavě s nadějí, že to bude dávat smysl. kéž bych tak zoufale nepotřebovala pevný bod. vlastní hlas a výzvy v uších. snad to půjde. dál.

babičko, kdy ses naučila mít  všechno tak pevně v hrsti?

vrátit se dál -

překročili jsme se. vracím se a žiju - svobodně v prostorech. vědomí, že můžu kamkoliv. drobné v kapse jen tak, plány na život jen tak, knížky půjčené a půjčované, kafe, cigarety. klid. a stále za očima vědomí, že kdekoliv v prostorech se můžeme střetnout. a pnutí k tomu.

překračuju tedy. vracím se o rok zpátky, do svobody a klidu, o rok poučenější. vyhlížím, co bude. nejdřív bych ráda privát s balkónem. nevíte o něčem? a cestování! bude. přeju sílu odrazit se, překročit, dorůst. a poděkovat. děkuju.

jestli někdy, tak dnes - -

stěhuju. zkouškuju. státnicuju. ale teď hlavně stěhuju.