jestli někdy, tak dnes - -

stěhuju. zkouškuju. státnicuju. ale teď hlavně stěhuju.

u°mění

nečekala jsem, že to přijde. nebo, že tak brzo. ale jo - i studentky druháku oslovuje mašinérie televizáků a je potřeba nějak se k tomu postavit. před rokem bych řekla - ani párem volů, pardón, ale nezaprodávám se. ale předevčírem jsem řekla - děkuju, ráda, víme, že to není vysoká kultůra, ale taky víme, že kdo svede sepsat dialogy o patnáctiletym spratkovi a jeho nevěrnickym tátovi, už svede aspoň něco. umí. a příště může umět i sofistikovanější látku. ať je látka jaká chce, je potřeba síla, vůle, odhodlání a nadhled. jsem odtušila.

takže léto rovnoměrně podělím mezi JOBA, josepha rotha, ibsena, kierkegaarda a televizáckýho spratka týnu. to bude krušný léto.

loučení k novotě

a tohle zbude z mýho privátopokoje. je to tu totiž zas. po dvou letech se zas vrhám někam po hlavě. vrháme. z pokoje třikrátčtyři se stěhujeme do pokoje čtyřikrátčtyři a jsme šťastní jak blechy. štastnízdravíspolu. když jsem odcházela z DOMA svýho prvního, barvy ve skrumáži fotek byly podobný. i objekty byly podobný. teď ale maj přidanou hodnotu toho druhýho, co na ně denně šahá spolu se mnou a - taky spolu se mnou - tvrdí, že jsou základem našeho novýho doma. žádný velký proklamace, prostě se stěhujeme a těšíme se na to jako děcka, páč se stěhujeme do našeho. do bytu, kterej budeme večer odemykat a vědět, že tam není nikdo jiný. do bytu, kde se dá nechat nádobí od večeře ve dřezu až do rána. do bytu, kde budem spolu. a k tomu patří poděkovaní všem těm, co s náma dosud žili na viděli nás a přidali slovo nebo herdu do zad, když bylo potřeba. a nejvíc těm dvěma, co se s náma na půl roku rozdělili o byt a udělali to rádi i když jim vlastně nic moc jiného nezbývalo. dík a vzhůru!

kde dostat tucet banánovek za úsměv? a co se nesmí při stěhování opomenout, nevíte?

dobré jaro

 vincentka je dobrá na všechno. vypláchne rány, vypláchne rána, pročistí trubky mosazný i ty v těle. teď ji jenom popíjim a cucám, protože s jarním kabátem přišla i třeskutá zimní rýma a kašel, ale za minulejch pět měsíců jsme se ve vincentce pořádně vykoupali. oba. kdepak zkouška ohněm, zkouška slanými perlivými hektolitry. ve sklenici se třpytily a odrážely slunko. až do jara sami. zavřený ve špitále toho M ustál víc než dost. vlastní smrt a vlastní život. od tý doby na dvanácti metrech čtverečních žijem ten společnej život a kroutíme hlavama nad všema vincentkovýma odleskama, který se nám z minulýho půlroku vrací jako flash-backy po trávě. 

vincentku jsme tedy přežili i s bublinkama v nose - a teď s pachutí na jazyku jdeme dál. přišlo jaro do vsi, kde jsi zimo, kde jsi, byla zima mezi nám a teď už je za horama. za horama. tak.

na pláži

v hlubokém údivu na sebe máváme/
že ještě jsme/
že tu jsme/

tiskněte se ke kraji obzoru, tam si nás vezme ráno poledne večer

odrazit se

 

i tohle znáte. všechno jde proti a člověk stejně stojí, nadechne se a vykročí. protože to tak nějak dává smysl. ať to dává smysl i vám. (bude jaro, slibuju.)

dneska

takže dneska tak. taky občas máte chuť - bez ohledu na horečku, lehký třas a rozmazané vidění - vyběhnout ven, křičet, radovat se, jak je svět nádherný a nic nevědět? jo, asi to znáte. 
tím jsem chtěla říct - dokud se neumře, všechno je dobrý. a potom vlastně taky, tak se klidně můžem radovat pořád. radujte se neboť aj, zvěstuji vám velikou radost. a klidně běžte ven a všem to řekněte - totiž, že dobrý věci se dějou.