nikdy nebylo./ nikdy neskončilo.

To léto mrazilo. / To léto nadávalo. / To léto klelo. / To léto zpívalo a tančilo. / To léto se válelo. / To léto se rozpínalo, rozpínalo. / To léto pršelo. / Pršelo a pršelo. / To léto nikdy neskončilo. / To léto nikdy nebylo. / To léto... / To léto ...

Roba

Včera měla derniéru Gazdina Roba v režii Břetislava Rychlíka. Národní divadlo Brno. Po mnoha letech a na mnoho let. Večírek v Huse, debata s panem Uhdem. Džíny v prezidentské lóži. Scénografie Martina Černého a kostýmy Markéty Oslzlé. Umřel pan Dufek. Evušce umřela Kaťuška.

jen tak trochu být v tom

Surrealismus a žloutkové věnečky v misce. (V pořadí; Libor Fára - z cyklu Snídaně o půlnoci (1951), Mikuláš Medek - Imperialistická snídaně (1952).)

aby bylo čisto

Někdy má člověk náladu nalít si krkem do duše všechny saponáty světa. Že by to mohlo pomoct. A někdy to udělá - a nic, pořád je jaksi šedivě umolousanej.

loučení ke svobodě

Každý to má jinak, někdo se s ní loučí a někdo se do ní vrhá. Pěkně po hlavě, bez rozmyslu a s náležitou nejistotou kdesi vzadu za očima, ale nejen tam. Taky jste se někdy stěhovali? Co se nesmí zapomenout? 

Jonáš a ryba

Zaskočil mne. Je všude kolem. Je jím jaksi každý, každý ve své velrybě. Kázání v neděli, malé loutkové divadlo na kazatelně. Panáčci vysoustružení z polen. A jak Jonáše hrát v divadle, když je skrz na skrz o Bohu? Kde v něm najít samotného člověka? Co takhle studovat theologii, dostat do toho ukrutného prostoru trochu Boha?

(Svého druhu samoléčba.)

Modrý pták pro pláč

(Mám pět dní před maturitou. A maturuju i z dějin umění a výtvarné výchovy. Dějiny ještě neumím, ale myslela jsem, že projekt - scénografii Modrého ptáka od Maurice Maeterlincka - už mám hotový. Dneska mi přišel mail, že prý ne. A že nejspíš nematuruju. Babička říkává "oči pro pláč".)

Psice

 

Hrajeme divadlo. Terezička je dobrá.

trochu slunce a moře

(předmaturitně)

Je nutné dopřát si trochu moře a tepla a rozloučit se s Déčkem. Můj milý fotoaparát, Nikon D 3000, měl sotva půl roku, když se setkal se žralokem z druhého obrázku. Následkům tohoto setkání podlehl. Vzpomínáme. 

Mám ale krásnou maminku! (Fotky nejspíš od Ann, já v Egyptě nebyla.)

Cizinec (Albert Camus)

Dnes umřela maminka, 
možná taky už včera


Cizinec mne uhranul poprvé právě touto větou - veršem, kterým Zsuzsa Takács uvedla svou Báseň vysvlečenou ze šatů. Právě tato věta se jí stala klíčem k otevření pokoje maminčiny smrti, aby v něm mohla uklidit. A uklidila.

Melancholické procházky (Ivan Blatný)

(brněnské nádraží brzy k ránu)

K Blatnému se vždycky přibližuji jemně a tiše, s jakousi opatrnou pokorou. Je to pro mne člověk poměrně záhadný a přesto blízký, měla-li bych jej charakterizovat jedním slovem, řekla bych nejspíše "zoufalý". Možná "zoufale sám".

jak se dělá slunce

Jednoduše. Koupíte je od starýho pána s tvrdýma rukama a špinavými nehty. A pak je postavíte na stůl, aby je maminka viděla, až přijde. A máte tolik slunce, že to skoro nejde snést. (Žlutá je útočně arogantní? Nebo hladí? Třpytí se či blyští?)

máma. mám. máma.

Hraju si na mámu. Alenka mi usíná v náručí připoutána šátkem jako novorozeně. Ze sna vrní, skřípe zuby a funí. Je roztomilá. Volám na ni Aljušečko.  (Aljošečka vás kousl do prstu? - Poznej film. Nápověda: Kolařík. )

Zato moje maminka si hraje na supermana. Dneska v jedenáct spadla z paluby do moře. Je v Egyptě. Byl tam desetimetrovej žralok. Prý. Ale pět metrů možná mít mohl. Lidi nežral, což je dobrá zpráva. Špatná je, že přes tu palubu spadla nejen moje maminka, ale i foťák. Taky můj. Půlroční. Nacvičím si pro něj nejspíš requiem. 

týden s králíkem

Jsem týden doma. Nikdo tu není. Pět bratrů je na horách, maminka u moře, tatínek v práci. Chodí na večeři. Domov se proměňuje mými zásahy. Na záchodě se zabydlely Divadelní noviny. Jinak se u nás na záchodě číst nesmí. Dostala jsem celou bábovku, prý k učení. Taky jsem dostala Kafkovy povídky a Francouzskou poezii nové doby (překl. Karel Čapek, 1964). A taky mě nevzali na DAMU. Mají asi režisérů dost. A lepších. Ale Terezičku (nahoře) do druhého kola vzali. Hérečka z ní bude. Komediantka.

Ale, abych nezapomněla, byla jsem v Praze. Na Barrandovských terasách, rozpadlé barrandovské vile a barrandovských kulisách. Na Petříně jsem se pak válela v trávě. A domů jsem jela nejrychlejším autem na světě. Stoosumdesátkou, říkal Kuba.

Svítalo o něco dřív.

Perverze v Čechách:

Lásky jedné Plavovlásky

Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa

České Moře

A hlavně tanec až do rána, chleba s paštikou, guláš, bílé víno a lidstvo. Celé lidstvo.

Trochu podrobněji; 

Pátého března jsme prožili derniéru velkého projektu Perverze v Čechách, který připravovalo Divadlo Husa na provázku. Všechna tři představení za sebou a potom Meteor z Prahy. 

Jednotlivé díly se dost přesně nesly v náladě zobrazovaných let. Plavovláska se utápěla v nudě a šedi šedesátých, hledala naději a když ji třeba jen zahlédla - rychle zas utíkala. První půlka Cirkusu se odrážela od rytmu Havlových her Asanace a Zahradní slavnost, měla tedy spád, člověk stále a stále hledal souvislosti. Druhá polovina se podvolila melancholicky unavenému Odcházení a zas taková sláva to nebyla. České moře mi bylo překvapením. Nevěděla jsem, do čeho jdu a po první - poněkud roztahané polovině, jsem se rozpačitě usmívala. Nerozuměla jsem tomu, co to doháje herci s plavacím náčiním předvádí. Po druhé polovině - jejíž obsah čím dál jasněji vyjevoval cosi o dnešním světě - jsem nevěděla o moc víc. Ale chtělo se mi tleskat a říkat ano! ano! ano! A tak to tak dopadlo. Odtleskali jsme Perverzi poslední večer a co jsme nedotleskali, to jsme dotančili na Meteoru. Svítalo o něco dřív. Morávek to říkal.

A mám plakáty!

smrt aneb příběh

řekli mi na počátku že mám talent a v tu chvíli jsem byl na konci

když jsem si to uvědomil byl konec

Zamilovala jsem se. Má žluté desky, bílý obličej a oči obkreslené černou tužkou. Oběsil se v provazišti. Petr Lébl vydestilován Radkou Denemarkovou na několik průzračných kapek. Na krev, na dřeň. Čtu ho posledních pár dní, vždycky jej uchvátím a držím. Ale neprospívá mi, po nocích potom přemýšlím, kam jsem se poděla já. Tak stejná, jiná. Živá. (Taky nechci studovat na DAMU a přesto jedu za týden dělat přijímačky. Máme to stejně, až mrazí.)

Smrt nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla, Host, 2008

(fotka z artlistu.cz, ivan pinkava)

daleká cesta za domovem.

Putování o víkendu. Prázdné stěny v cizím bytě (holé varle žárovky u stropu), dopoledne procházka ve zmrtvělém Barrandově, kde ještě před půl rokem popocházela V. s psékem. Byla zima, mluvilo se o Hejdovi. 

Večer Malý princ ve Viole (a ty růžové ubrusy, ach). Následně noc u babičky, posledních pár let čeká léto se sušenými hortenziemi a starodávným kloboukem.

To nejdůležitější přišlo nakonec. Messner (horolezí). Alenka. Králičice (tedy sokyně mé Gretky). Přežila cestu do Brna a vesele pelichá. Docestovala až k nám. Kdybyste si mohli sáhnout, pocítíte, jak hřeje. Jako novorozeně.