nikdy nebylo./ nikdy neskončilo.

To léto mrazilo. / To léto nadávalo. / To léto klelo. / To léto zpívalo a tančilo. / To léto se válelo. / To léto se rozpínalo, rozpínalo. / To léto pršelo. / Pršelo a pršelo. / To léto nikdy neskončilo. / To léto nikdy nebylo. / To léto... / To léto ...

člověk má dělat to, nač má sílu

Mít tak fotoaparát, zásobila bych vás i sebe sty a sty báječných obrazů. Leč fotoaparát není, pozřel jej žralok. Tedy telegraficky.

Obraz první, detail pokroucených zlatavých drátků na tmavě lakovaném stole. To jsem babičce rozmotala oplet vinných lahví. Drátky na bylinky, prý.

Obraz druhý, zátiší s lučními kytkami. Kytice v bílé sednici, na tmavém stole a s tmavou lavicí. Kýč jak bič, ale jak je tam dobře.

Obraz třetí, horký bylinkový čaj v půllitrovém hrnku, co "tu nechali němci, Lízinko" a za okny tma a v kamnech praskot.

Obraz čtvrtý, obraz staré smradlavé kozy, které pod nosem prodali kůzlata, maličkou na chov a mlíko, kozlíky na pekáč. U ní stojí starý námořník, vyměnil loď za holiny a hůl, o kterou se opírá po té hrůzné chemoterapii ve městě.

Obraz pátý, patnáctiletý. Lucie zubící se do objektivu s pusou od malin, v ruce hrnek, ze kterého se ty nasbírané maliny jen sypou, protože je tak těžké soustředit se na držení hrnku a zároveň koukat do objektivu. Patnáctiletá Lucie, která vypadá na osm, stejně jako všechny ostatní holky s trisomií jednadvacátého chromozomu.

Obraz šestý, obraz vlídně roztržitého stáří. Tolik toho odžily tyhle ruce a teď se snaží, zoufale se snaží dát vnučce plnou hrst ostružin a musí to být rychle, dokud se nerozsypou, dokud jsou ještě spolu.

Obraz sedmý je spíš nabídka. Dostala jsem červený zimní kabát, kousek nad kolena, kožený s kožešinovým límcem, lemy a rukávy, velikost tak 36-38 (máte-li malá ňadra). Je dovezený za totáče z Itálie a nádherně hřeje (teď taky smrdí od cigaret, ale visí na půdě, tak snad brzy vyčichne). Nejsem na jeho nošení dost odvážná a ani v prudkých brněnských zimách v něm do ulic nevyjdu, nabízím jej tedy vám. Fotky zatím nejsou, ale budou, budete-li chtít. Vyzkoušet či převzít možno v Praze a Brně.

Obraz osmý zahrnuje knihy. Dostojevského, Bibli, Kafku, II. svazek Balabánova Díla (Romány a novely), Prázdný prostor a Kosatíkovu monografii o Olze Havlové (vizte název). A vůbec je Kosatík moc dobrý. Příště je na řadě Ústně více, šestatřicátníci.

Obraz devátý, závěrečný, obraz spousty dětských tváří. Všude jsou teď pořád děti a já z toho mám radost a připadám si jak psice, které někdo ukradl štěňata. A děti nebudou, protože maminka říká, "až budeš mít titul, Bětuško." Taky to znáte? Taky máte v hlavě děti?

A co léto, taky se vám zdá, že pořád je a nikdy nekončí?

týden s králíkem

Jsem týden doma. Nikdo tu není. Pět bratrů je na horách, maminka u moře, tatínek v práci. Chodí na večeři. Domov se proměňuje mými zásahy. Na záchodě se zabydlely Divadelní noviny. Jinak se u nás na záchodě číst nesmí. Dostala jsem celou bábovku, prý k učení. Taky jsem dostala Kafkovy povídky a Francouzskou poezii nové doby (překl. Karel Čapek, 1964). A taky mě nevzali na DAMU. Mají asi režisérů dost. A lepších. Ale Terezičku (nahoře) do druhého kola vzali. Hérečka z ní bude. Komediantka.

Ale, abych nezapomněla, byla jsem v Praze. Na Barrandovských terasách, rozpadlé barrandovské vile a barrandovských kulisách. Na Petříně jsem se pak válela v trávě. A domů jsem jela nejrychlejším autem na světě. Stoosumdesátkou, říkal Kuba.

daleká cesta za domovem.

Putování o víkendu. Prázdné stěny v cizím bytě (holé varle žárovky u stropu), dopoledne procházka ve zmrtvělém Barrandově, kde ještě před půl rokem popocházela V. s psékem. Byla zima, mluvilo se o Hejdovi. 

Večer Malý princ ve Viole (a ty růžové ubrusy, ach). Následně noc u babičky, posledních pár let čeká léto se sušenými hortenziemi a starodávným kloboukem.

To nejdůležitější přišlo nakonec. Messner (horolezí). Alenka. Králičice (tedy sokyně mé Gretky). Přežila cestu do Brna a vesele pelichá. Docestovala až k nám. Kdybyste si mohli sáhnout, pocítíte, jak hřeje. Jako novorozeně.

úlovky.

Antikvariáty mne přitahují jako magnety. Stává se proto často, že uprostřed města stojím bezradná a přemýšlím, kudy se mám vydat, abych jich po cestě z bodu A do bodu B potkala co nejvíc. Dnes jsem to vzala ze školy přes Českou (antikvariát Alfa, úplně nové Havlovy Hry 1 z Větrných mlýnů) a antikvariát u Jakuba (Just; Proměny malých scén a Procházka; Ucho) k Ženíškovi. A2 a poslední divadelní noviny. Peněženka doskučela. Večer nebylo na víno a na Kounicově mne ještě očekává Evald Schorm od Radky Denemarkové. 

Na čem jsme

Nelpím na věcech. Vážně. Vyhazuju co se dá, obdarovávám a věnuju. Neplýtvám ale. Vyhazuju s rozumem. Zrovna včera starou uzlovačku, zkroucenou, zteřelou připomínku skautských let. Vyhrála jsem ji v bodování. Brácha si ji chtěl nechat jako relikvii, ale v nestřeženém okamžiku ji schramstl koš. Taky dobře. 


Mnohem víc práce mi dá lpět, pamatovat si. Mám za tímto účelem diář. Píšu si tam milióny poznámek, slov, vět, čísel, událostí, lepím lístky z divadel a připisuju data dočtení té a té knihy. Co nenapíšu, nevím, tudíž píšu.


A tak se dostávám ke smyslu tohoto místa, jeho účelem je totiž schraňovat, co se do diáře nevejde. Odmítám sem vpisovat rozbolavělé výkřiky, zprávy o různých (mileneckých, opileckých, školních, pracovních, literárních a mnohých dalších) eskapádách, prosby o pomoc a ufňukané zápisky "milý deníčku". Na těch totiž nelpím a lpět nechci. Tady mám v plánu hromadit zprávy, reporty a informace o každém divadle, které jsem viděla a každé knize, kterou jsem četla. 
Vítám vás tedy na místě slohových cvičení, pseudointelektuálních úvah nad smysly knih, ostrých kritik ostrých představení a rozvláčných nadšených popisů toho, jak vlastně všechno společně funguje.

Úhrnem; vlastně jsem si stvořila takový malý kulturně-čtenářský deník, díky kterému můžu zapomínat cokoliv, co se mi zapomenout chce, protože tady si to vždycky budu moci osvěžit.


Nečekám, že sem někdo zabloudí. Jen to chci mít pěkně onlajn uspořádané.


Ještě poznámka; mám moc ráda češtinu. Neprzním ji často, ale když už, tak to stojí za to. Neexistují pro mne slova jako Skype, Facebook či online. Mám ale skájp i fejsbůk a onlajn bývám skoro denně. 


A douška nakonec, tedy - jmenuju se Alžběta, doklepávám poslední ročník gymplu a těším se na divadelní vědu (ačkoliv toužím po divadelní dramaturgii, je mi jasné, že pedagogové na dramaturgii příliš netouží po mě).


PS: A ano, přiznávám, snížím se tu i ke středoškolským výtahům obsahu z textů, her i knih, k blbým charakteristikám a bodovým poznámkám, protože to je přesně to, co po mně u maturity budou chtít.